Trenéři reprezentací a práce s reprezentací – III. část

Tento příspěvek je druhým pokračováním příspěvku o problematice práce trenérů reprezentací a také o okolí, které jejich práci přímo limituje.

Ve druhé části příspěvku jsem psal o potřebě definování společných pravidel spolupráce trenérů reprezentací, svazu, ale také klubů a hráčů a předložil jsem návrh některých bodů, co by tato pravidla měla obsahovat.

V této části se budu věnovat spolupráci reprezentací, klubů a hráčů.

1.    Reprezentace a kluby a obráceně: podrobněji jsem se realitě v tomto okruhu věnoval již v samostatném příspěvku pod stejným názvem. Reprezentace a kluby jsou spojené nádoby, protože reprezentanty vychovávají kluby.

         

           a)      Co na tomto úseku lze řešit společně:

a.       Z jedné strany by měla začít fungovat informovanost od reprezentací ke klubovým trenérům, z druhé strany by kluby měly vyvíjet snahu o růst kvality svých hráčů, aby chodili do reprezentace adekvátně připraveni.

b.      Jako absolutní minimum by měla fungovat spolupráce na kondiční připravenosti hráčů podle potřeb reprezentace. Neurčovat ale ze strany reprezentací zbytečné detaily pro kondiční přípravu v čase – kluby mají také své plány a potřeby. Kluby by měly dostat požadované hodnoty kondiční připravenosti a termín, kdy hráči těchto hodnot mají dosáhnout.

c.       U spolupráce reprezentací a klubů vidím jako potřebné se i seriózně společně zamyslet nad dnem v týdnu, kdy by měla probíhat příprava reprezentací. Já osobně stále nepovažuji středu za ideální termín. Ale jak píšu, mělo by to být předmětem dohody, ne názorem jednotlivce.

b)      Co by pro efektivitu činnosti reprezentací měly dělat kluby?

Možná budou mé následující názory pro někoho i překvapující nebo s nimi vůbec nebude souhlasit. To přeci ale ničemu nevadí. Jde o to pojmenovávat problémy (i možné) a hledat řešení. Co tedy vidím jako úkol klubů?

            

            1.       Neustále zvyšovat náročnost na své hráče. Vést je k požadovaným objemům tréninků v týdnu (u extraligy povinně 4 tréninky týdně).

            2.       Neustále zvyšovat náročnost na své trenéry.  Vyžadovat od nich intenzitu tréninků a kvalitu jejich práce. Dlouhou dobu jsem slyšel argument, že trenéři nejsou a tak není jednoduché ten požadovaný tlak na ně vyvíjet. V posledních 2 letech jsem ale viděl enormní zájem o růst kvalifikace u trenérů (to je ta kvalita), ale školení se účastnilo neuvěřitelné množství trenérů (takže je i kvantita).  Jednoduše – dnes již s kvantitou problém není a kvalitativní růst je úměrný prostoru, který těm novým trenérům v klubech dají. Určitě zazní argument, že noví trenéři nemají zkušenosti, že počkáme, až bude zkušenější. Tento argument vychází z předpokladu, jako by mezi zkušeností a větší moudrostí byla nějaká souvztažnost, jako by většina hloupostí na světě nepocházela od zkušených dospělých.

            3.       Pochopitelně lze předpokládat, že se vyskytne v klubech i přístup, že je kvalitativní růst nezajímá, že pro ně je nejdůležitější počet zapojených členů a aby úroveň klubu nešla směrem dolu. Je to právo volby. Pak je ale potřeba nahlas říct, že reprezentace z takovýchto klubů nebudou hráče povolávat. Argument, že i zde jsou dobří hráči, ten je úplně lichý. Kdo je dobrý hráč pro reprezentaci? Ten, kterému stačí jeho úroveň nebo ten, kdo chce na sobě pracovat? Ten, který je dobrý v našich soutěžích, ale po překročení hranic je vidět, že je na mezinárodním fóru nepoužitelný?

            4.       Prostě hráče z klubů, které nepracují na růstu kvality do reprezentace nebrat. I kdyby nakonec reprezentace měly být skládány pouze z 3-4 klubů. Nebo dokonce i jenom ze dvou. Přednost musí dostat ty kluby, které mají svou vnitřní dynamiku, ze které můžou reprezentace těžit.

            5.       Ten lokální patriotizmus je hezký, ale nikoho v našem okolí nezajímá, zda máme kluby, které mají šikovné hráče, ale klub neřeší jejich růst.

6.       Pokud svaz najde kluby, o které se může opřít, tak by měla fungovat synergie práce. Bez toho bude pokrok výrazně pomalejší. A možná časem žádný.

7.    Spolupráce hráčů = hráč a reprezentace:  Stejně jako přístup klubů je pro úroveň reprezentací limitující i přístup samotných hráčů. U nich by měly být samozřejmostí 4 tréninky týdně (bez reprezentace). Pokud mu tento objem nezajistí klub, musí si přidávat sám.  Pokud chce reprezentovat, nic mu nebrání v individuální kondiční přípravě, pokud není spokojen s kondiční přípravou v klubu. Tady vidím obrovské rezervy. Stačí se podívat na docházku na tréninky v klubech. A to je pouze kvantitativní ukazatel. Ten nic neříká o intenzitě zapojení hráče do tréninku, i když již na něj přijde.  

A další názor, který nebude v klubech oceňován a za který mi určitě hodně klubů nebude tleskat. Pokud hráč chce reprezentovat, klub mu není schopen plnit jeho představy o kvalitní přípravě, tak ať přestoupí do klubu, který jeho představy je schopen plnit. Vím, jak teď zní – tak ať si tedy přestoupí, ať je tady opět klub, který si stáhne ty nejlepší. Jak potom bude vypadat domácí soutěž? Na to mám jedinou odpověď: pokud by měla vypadat tak, jako vypadala halová extraliga žen, tak je to úplně jedno. Ono to nikoho kolem nás zajímat nebude. Na Mistrovství Evropy se body nepřidělují podle toho, z kolika klubů je reprezentační tým složen.

Jeden dotaz: Co je lepší? Účast našeho klubového týmu v EHL nebo „reprezentace“ v C divizi? Jsem přesvědčen, že obavy z vytvoření „elitního“ klubu formou přestupů jsou liché. Žádný klub si dnes nemůže dovolit ignorovat svou členskou základnu dětí. A ty musí mít perspektivu růstu až do týmů dospělých. Proto jsem přesvědčen, že nehrozí, že by vznikl jediný „elitní“ klub. Spíše by vznikly 3-4. A o tom jsem psal již výše.

Závěry:

        1.       Pro jakoukoli cílovou činnost je potřeba plán. Platí to i pro růst reprezentací. Bez plánu to vše, co bylo popsáno v tomto příspěvku, nemá význam a nevstoupíme na cestu vzhůru.

        2.       Belgie, Rakousko, Polsko – to byly země na naší úrovni. Kde jsou teď? Ony ten plán mají.

        3.       Plán ale nesmí být dogma, je potřeba jej změnit, pokud se objeví zásadní překážka nebo se otevře příležitost. Žádný plán nevyjde celý.

        4.       Ve filozofii cílového chování „zjišťuj, mysli, rozhodni se, udělej“ je inteligence důležitá pouze u prvních tří činností, rozhodujícím faktorem pouze u druhé². Fyzickou námahu obsahuje pouze poslední. Nevypadá to tak náročně, že ne? J

        5.       Neustále se v dnešní době mluví o tom, že děti mají velké množství zájmů a ani nemají zájem sportovat. Málo se ale mluví o tom, že často dochází k tomu, že hráč ukončí aktivní sportování v mladém věku. Asi by to bylo na vědecké práce (a ony existují, psal o nich i Wein) na téma, jaké jsou důvody, ale jsem hluboce přesvědčen, že stále více poroste váha faktu, že ten náš sport hráče nebo rodiče neuspokojí. Proto v plánu nelze opomenout roli rodičů a jejich náročnost. Takže komunikace, argumentace a i případné korekce.

        6.       V žádném plánu ale nesmíme zapomenout na dlouhodobost. Proto klíč k úspěchu plánu drží dnešní děti do 15 let. A proto můj optimizmus, protože do 15 let je český pozemní hokej silnější, než si připouštíme! Je na nás všech, zda jejich sny naplníme.

Karel Kryl v úvodu své písně Morituri te salutant zpíval: „Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína“. Nenastal konečně čas dokázat, že pro trenéry našich reprezentací to již neplatí?

Nenastal konečně čas se celou problematikou reprezentací seriózně zabývat?

 A na závěr trochu katastrofický scénář:

 V posledních letech mám ale pocit, že reprezentace je pojímaná jako věc svazu, a o spolupráci reprezentací s kluby se moc mluvit nedá. Položím proto na závěr tohoto příspěvku některé hypotetické dotazy:

      1.       U klubů jsem psal, že by do reprezentací měli být zařazováni pouze hráči z klubů, které pracují na kvalitě. Jsou ale reprezentace a svaz připraveni na zásadní a zcela legitimní otázku ze strany klubů: A co za to? Pokud svaz nenajde způsob motivace klubů, může se stát, že nebudou ani ty 2 kluby, ze kterých by se reprezentace mohla vytvořit. Zde si dovolím hned dva náměty: úhrada poplatků svazem na EHF za účast klubů na pohárech a finanční odměna od svazu klubům za hráče, který se zúčastní vrcholné akce týmu. 

      2.       Pokud si někdo říká, že to se nestane (bod 1.), tak se musím vrátit k halové extralize žen. Psal jsem, že neměla potřebnou úroveň, že se její úroveň podepsala na výkonnosti juniorek 21 na HME. Tady je ale potřeba vnímat důvody slabé úrovně. Za základný důvod považuji objem tréninků klubů v hale. A nikdo (ani svaz) nemá tu sílu, aby klubům přikázal povinný objem tréninků v hale. Je to jen a pouze na finančních možnostech klubů a na dostupnosti vhodných hal.  A čím by měly být kluby motivovány, aby utrácely statisíce ročně za pronájem hal? Že se to rychle podepíše na úrovni výkonnosti reprezentací, o tom snad nepochybuje nikdo.

      3.       A o moc lepší není situace ani v pozemním hokeji. Pokud by kluby skutečně zavedly intenzivní přípravu, radikálně se zvýší potřeba tréninkových hodin. Pokud pokryjí své potřeby, nezůstane jim prostor na pronájem. A jsme zpět u generování příjmů. Co asi kluby upřednostní? A lze jim to vyčítat?

      4.       Omezení možností pronájmů okamžitě tvrdě postihne kluby, které nemají vlastní umělou trávu. Kde budou trénovat? Silně pochybuji, že budou schopny zajistit možnost tréninků na UT 3-4x týdně, tak jak je to žádoucí. Pokud takovýto klub nezajistí možnost kvalitní přípravy v požadovaném objemu, někteří hráči mu odejdou. Ale: nenaroste exponenciálně riziko ukončení činnosti takovéhoto klubu v kategoriích dorostů a dospělých? Nemůže to být první krok k zániku klubu jako takového?

Pokud si i tak stále někdo myslí, že se až tolik nestane, budu pokračovat:

       5.       Pokud nedojde k dohodě a motivaci klubů na úspěšné reprezentaci, proč by kluby řešily růst výkonnosti svých hráčů? Vždyť vrátit se zpět k zavedenému je velice snadné. Klub se bude orientovat jen a pouze na své potřeby, bude řešit členskou základnu a vzhledem k ekonomickému vývoji možná i existenci.  Vždyť na to mají plné právo.

       6.       Následný pokles výkonnosti spojený s růstem výkonnosti zahraničních týmů (např. Turecko) bude mít za následek postupný propad reprezentací do C divizí a tím i méně financí od státu. Pak bude méně financí na akce a přípravu a bude to jak na tobogánu. A s velkou pravděpodobností klesne i zájem reprezentovat. Kdo bude chtít růst, odejde do zahraničí.

       7.       Klubům to ale nijak neublíží, to je potřeba stále mít na paměti! Soutěže poběží, budou i mistři (včetně patřičných oslav) i sestupy a postupy. Když bude chtít mistr na poháry, tak si to stejně musí zaplatit jako je tomu i teď. Reprezentace nebude jejich starost, protože již tuto situaci zažily. Reprezentace odehrály 2-3 mezistátní zápasy za rok a konec. Kluby to ale přežily!

       8.       Horší to bude pak pro svaz. Výrazně menší peníze od státu se podepíší na fungování svazových orgánů, nebudou finance na zahraniční experty. Role svazu se scvrkne na administrátora soutěží, metodiku a na členství v Evropské federaci. I to již tady bylo! Reprezentací pak může být klidně pověřen nejlepší klub.

Věřím, že k tomuto scénáři nedojde. Věřím totiž ve vítězství zdravého rozumu. Prostě spolupráce všech výše popsaných složek je podmínkou rozvoje. Musí se ale všechny zainteresované složky rozhodnout. Svoboda je právo nést následky svých rozhodnutí. Ale: i žádné rozhodnutí je rozhodnutí!

Zakončím celý tento příspěvek svým oblíbeným citátem: „Kdo chce, hledá způsoby, kdo ne, hledá důvody“.

V příspěvku byly použity citace:

¹ Orson Scott Card: Enderův stín

² Orson Scott Card: tamtéž