Přiznávám se, že jsem dnes odpoledne při sledování semifinálových a finálových zápasů přemýšlel, co vůbec o nich napsat. Při odjezdu z haly jsem byl pevně přesvědčen, že nenapíšu NIC!
Desítky dnešních návštěv na blogu, slib v příspěvku
"Laťka je nastavená vysoko", že budu pokračovat ve sledování soutěží, to vše mne ale ještě pro jednou vedlo ke změně názoru. Takže píšu svůj názor na halovou soutěž jako celek. Nebudu zde psát o jednotlivých zápasech, vše podstatné zájemci můžou již najít na webu svazu.
Již v tomto zmíněném příspěvku jsem se odvolával na hodnocení předešlé halové sezóny v příspěvku
"Halová sezóna - sumarizace" po skončení předešlé sezóny. V tomto příspěvku jsem uvedl několik zásadních námětů. Stručně je zde připomenu (zájemce si určitě podrobnosti najde v uvedeném příspěvku).
1. intenzivní práce na nácviku útočné činnosti celého týmu a jednotlivců ve struktuře:
a) útočná činnost týmu
b) útočná činnost jednotlivce
c) rychlý protiútok
d) střelba nahoru z plného pohybu
2. defenzíva
3. závěry zápasů
Myslím, že již zde někteří čtenáři začínají mít odhad, co bude následovat dále.
Když si velice heslovitě projdeme výše uvedené náměty, lze bohužel konstatovat:
1. a): o koordinované útočné činnosti nelze mluvit ani u jediného týmu z obou extralig. Dostat míček do útočného kruhu cíleným procesem a ještě do požadovaného prostoru, aby bylo možné zakončit, to byl prostě obrovský problém. Žádný tým tuto činnost nezvládl. Pojem signály můžeme s klidným svědomím zařadit pro příští generaci do nějakého slovníku (aby úplně nebyl zapomenut).
1. b) útočná činnost jednotlivce ve smyslu osobní odvahy pro individuální zakončení byl v ženské soutěži pojem, psaný pravděpodobně v jazyce Eskymáků. Absolutně nic! Občasné záblesky v soutěži mužů byly přesně ty výjimky, potvrzující pravidlo.
1. c) rychlý protiútok byl asi pro tuto sezónu zapovězený prvek. A obávám se, že pro další sezóny jej čeká stejný osud. Takže donekonečna budeme koukat znovu a znovu na pomalé dopravení míčku na úroveň vlastního kruhu, pak na pohled hráče u míčku po hřišti, zda není na hrací ploše sám a nakonec stereotypní rozehrávka na druhého obránce. Protože nemáme zvládnuté předešlé dvě činnosti, těch pár diváků bude čekat stereotypní přesun míčku mezi obránci až do doby, než se prostě některý z nich rozhodne, že je potřeba poslat míček na druhou polovinu hřiště. Po krátkém intermezzu následně uvidíme totéž v podání druhého týmu.
1. d) o variabilitě střelby a dokonce o střelbě nahoru můžeme mluvit pouze v čase před zápasem, kdy týmy provádějí takzvané rozcvičení brankáře. V zápase nás pak bude opakovaně čekat vedení míčku až k brankáři, který již leží na zemi a v lepším případě střelba do něj. Pak se opět dočkáme činnosti popsané v bodě 1. c).
O skutečnosti leccos vypovídá i výsledek finále žen. Když dva nejlepší týmy dokáží vstřelit v halovém hokeji jediný gól, jaký další argument ještě potřebujeme?
2. Defenzíva týmů je něco, co mám pocit, že u některých týmů představuje návrat do základního postavení kolem středové čáry a na vlastní polovině. Vše další je odvislé od vlastního uvážení jedince na hrací ploše. Pokud je soupeř zkušenější, dokáže toho využít a konečný výsledek má vyšší číslice. Pokud je obrana již alespoň částečně propracovaná, padá okamžitě gólů výrazně méně. Ale není to kvalitou defenzivy, pouze tím, že pro zakončení akce je podstatně méně prostoru a neexistují nacvičené postupy pro efekt dle bodů 1
3. závěry zápasů i v našich soutěžích nadstandardně často přináší hru bez brankáře. Ale pozor: to, co od týmů hrajících v 6 hráčích bylo možné vidět, to byl neuvěřitelný sortiment různých postupů. Několikrát jsem se přistihl, že přemýšlím, kdo vůbec na konkrétní řešení dokázal přijít a proč? Nebo hráči mají v této herní situaci volnou ruku a záleží jen a pouze na hráči s míčkem, co s ním udělá? Pokud ano, lze si jenom povzdechnout: ach jo.
V čem je silná stránka našich hráček a hráčů?
Jsme nadprůměrně technicky vybaveni. Jenomže i tuto svou výhodu postupem času devalvujeme. Jak?
A: drtivá většina technických kousků je na místě nebo v chůzi. Jakmile se pokusíme pohyb zrychlit (a to rozhodně nemyslím maximální rychlost pohybu), míček nám z "nějakého" důvodu začne utíkat.
B: technické kousky jsou činností jednotlivce s míčkem. Nikdo z jeho spoluhráčů nebo spoluhráček neví, kdy své "kouzlení" ukončí a jak. Výsledek - spoluhráči se ZASTAVÍ ...
Podrženo, sečteno - body A a B dávají vysvětlení, proč předvádíme pěší hokej.
Závěr:
k čemu nám tedy vlastně slouží finálové akce obou extralig? Proč neukončit tu bídu prostě vyhlášením výsledků po základní části? Argument o atraktivitě finálového dne neobstojí při pohledu na kvalitu hry. Nebo nám jde hlavně o předvádění medailí, vítězné "řvaní" pro fotky, o pofidérní počty titulů? Vždyť ty medaile v drtivé většině případů končí někde v šuplíku, počty titulů jsou pouze statistický pojem a ty fotky po nějakém počtu opakování poskytují akorát tak přehled o stavu chrupů.
Halová sezóna skončí až Poháry mistrů. Oba týmy Slavie nebudou mít lehký úkol, aby udržely A divize. A jsme u pointy celého tohoto příspěvku. Nečeká nás v krátké budoucnosti sešup z pozice jedné z evropských velmocí v halovém hokeji do průměru? Nebudou účasti v A divizích Pohárů i ME v krátké budoucnosti pouze vzpomínkami? A to ještě pomíjím generační výměnu.
Bojím, bojím.
Poznámka na závěr: nedělám si iluze, že se něco změní. Mé názory můžou být vnímány různě od souhlasu až po radikální nesouhlas. Koneckonců, každý z nás má právo na názor. Můj názor jste právě dočetli.
V úvodu jsem psal o mém dilematu, zda vůbec psát o finálovém dni. Jsem rozhodnut. Ještě možná něco napíšu o Poháru žen a to bude můj poslední příspěvek o soutěži v halovém hokeji žen na tomto blogu. Chodit se dívat na tuto soutěž je prostě z mého pohledu ZTRÁTA ČASU.
