Opět téma finance

Na konci roku 2015 jsem zde na blogu zveřejnil příspěvek "Povánoční téma: finance". Díky různým skutečnostem a aktivitám v českém pozemním hokeji se chci vrátit k problematice tohoto příspěvku.

Nejdříve krátké citace z uvedeného příspěvku: "Systém financování sportu státem a municipalitou má v ČR svá pravidla. Nedělejme si iluze, že je svou podstatou zaměřen na řešení problematiky financí v pozemním hokeji. Systém je naopak až „lhostejný“ k pozemnímu hokeji. Není ale ani nijak v negativní pozici proti pozemnímu hokeji. Řeší prostě problém financování všech sportů podle stanovených pravidel, bez jakéhokoli, byť jen částečného, zaměření na pozemní hokej.

A jako žádný systém, ani tento není věčný! Je na každém sportu, jak využije podmínek, které existující systém v danou chvíli nabízí.

Jako až neomluvitelný prohřešek vidím situace, kdy nečerpáme ani ty zdroje, ke kterým se reálně lze dostat. Ano, mám na mysli granty."

A právě této problematice grantů se chci v tomto příspěvku věnovat.

Když jsem si v roce 2017 mapoval, jaké dotační a grantové programy kluby pozemního hokeje využívají, zarazilo mne, že zdaleka nevyužíváme všechny možnosti. Uznávám, že jsem vycházel ze zveřejňovaných informací na webech státních a municipálních orgánů a tam se vždy zveřejňují pouze příjemci a přidělené částky, takže můj pohled nemůže být úplně objektivní.

V současné době Český svaz pozemního hokeje intenzivně řeší otázky rozvoje. Předpokládaný záběr je značně široký. A tady si dovolím klást i otázky. Víme, že cca 1/3 klubů zápasí s různými problémy. Někdo moudrý v minulosti řekl: Můžeš pomoci, když strádajícímu dáš rybu. Ale více mu pomůžeš, když jej naučíš ty ryby chytat. Nemohla by klubům pomoci aktivita, která by je navedla k podávání žádostí o granty a dotace? Jak bych si to představoval?

Příklad: pár let fungoval Program VIII na MŠMT, ve kterém mohl žádat každý klub sám za sebe. Dnes sice jde již o jiný program, ale principy se zase moc nezměnily. A teď tedy otázky:

1. Nestálo by za úvahu zmapovat, jak dalece kluby tohoto programu využívaly, zda vůbec o dotaci z něj žádaly?

2, Pokud jej nevyužívaly, proč? Byl důvodem nedostatek času jedinců v klubech nebo neznalost?

3. Pokud neznalost, měly by zájem o něco jako "návod"?

Otázek by pochopitelně mohlo být daleko více, ale jsem názoru, že hlavní je začít. V pozemním hokeje je značné množství lidí, kteří o této problematice ví hodně a určitě by dokázali poradit. Jenom je potřebné vědět, kde začít a u koho. 

Prostě je neomluvitelné, pokud ani nežádáme. 

Vedle problematiky dotací z MŠMT existují v každém kraji regionální programy. Nejsou ve všech krajích stejné. Zde vidím jako žádoucí, aby si kluby v daném regionu neustále zjišťovaly a sledovaly, jaké programy jsou vypsány. 

V rámci centra by měla existovat skupinka cca 3 lidí, kteří by dokázali poradit. Lidi skutečně máme, jenom je dát dohromady a dát tuto informaci i klubům.

Stejnou váhu je následně po podání žádostí nutno věnovat i správnému vyúčtování. 

Jsem přesvědčen, že při opakování žádostí za rok, nejpozději za dva, si již kluby dokáží poradit i samy. Často se objevuje argument, když na něco hledáme lidi, že by měli být z prostředí pozemního hokeje. Pro grantovou a dotační problematiku je takovýto argument bezpředmětný. V každém klubu je možnost zapojit do této problematiky rodiče. Jsem hluboce přesvědčen, že pokud tak učiníme, budeme příjemně překvapeni.

Uznávám, že zaměření tohoto příspěvku je pouze na jednu stránku rozvoje. Ale příspěvek mluví o klubech v problémech. Tedy o existujících klubech. A zajištění určitého objemu financí by jim dle mého názoru pomohlo. 

Nebo se mýlím?

Po HMS

Co tedy naznačily obě HMS? Kam se může halový hokej ubírat, kterým směrem? Bude to stále atraktivní sport pro diváky?

Začnu od poslední otázky. Mohli jsme vidět jasné ukázky, že halový hokej je a i může být atraktivní sport. Speciálně finálové zápasy (ale nejenom ony!) ukázaly, jak na to. Rychlý pohyb v plném sprintu, dokonalá technika v tomto plném pohybu, to byly prvky, které se divákům musely líbit. Vedly k rychlému přenášení hry a vytváření divácky zajímavých situací před brankami. Při rychlosti rozehrávky, bez zbytečných přihrávek zpět, při snaze prosadit se v situacích 1:1 nebo 2:2 ukazoval halový hokej, proč má budoucnost.

Ve finále žen předvedl německý tým, jak se dá vypořádat i s kvalitou, kterou nesporně Holanďanky mají. Akce Anne Schroder, která vlastně finále svým gólem rozhodla, ta obsahovala všechny prvky, o kterých jsem psal v předešlém odstavci. Navíc německý tým v tomto zápase měl něco navíc, co v předešlých zápasech až tak vidět u něj nebylo. Ta neutuchající víra ve své schopnosti a typická německá houževnatost, podložená neustálým pohybem, se kterou šly Němky za vítězstvím, ta podle mne překvapila i Holanďanky. Nenechaly Holanďankám ani centimetr hřiště, vysokým napadáním eliminovaly silnou zbraň Holandska v podobě trpělivého hledání místa, kudy se dostat k zakončení. Navíc "hvězdy" německého týmu ve finále daly všechny své schopnosti ve prospěch týmu. Já osobně si budu dlouho pamatovat výkon hráčky Alsteru Hamburk Lisy Altenburg. Podle mne vyhrály Němky zaslouženě.

Finále můžu již bylo o něčem jiném. Hráči Německa předváděli totéž, co jejich kolegyně, ale něco tam chybělo. Mne tam chyběla ta zarputilost a hlavně, postrádal jsem kreativitu. Rakousko odehrálo i finále svým způsobem hry, který se dal očekávat. Nebyl to tak atraktivní hokej v jeho podání, ale v tomto případě účel světil prostředky. A ono to stačilo. Německo si toto finále prohrálo samo. Tím ale rozhodně nechci snižovat výkon Rakouska.

Naše týmy nechci hodnotit, v Berlíně jsem nebyl a na internetu nebylo možné vidět všechny zápasy. Tím, že oba týmy skončily na 5. až 8. místě vlastně dosáhly maxima. Na to, aby mohl přemýšlet o vyšších cílech, musí český hokej pracovat doma. Příprava na halu v klubech, tím pádem i kvalita speciálně ženské nejvyšší soutěže, to jsou základy, bez kterých nelze řešit dostatečný počet disponibilních hráčů nebo hráček, ze kterých pak po náležité přípravě trenéři můžou vybrat těch 12.

Rozhodčí - přiznávám, že jsem na jejich výkony byl hodně zvědavý. Úroveň byla vyšší, než na HME, ale i tak byly některé jejich verdikty přinejmenším "zvláštní". Docela jsem obdivoval trenéry i hráče, že to psychicky zvládali. Oceňoval jsem ale, že pouštěli rychlé rozehrání v situacích, kdy míček byl blíž k vlastní brance, než byl přestupek. To bylo ta rychlá a razantní rozehrávka, která hru nesmírně zrychlovala.

Ostatní týmy: Írán u mužů potvrdil svůj postupný růst, pozitivně překvapily ženy Ukrajiny. Bělorusko dokázalo, že s ním je potřeba počítat v každém turnaji. Více jsem čekal od obou polských týmů. V optimální pohodě rozhodně nebyly.

Závěr: český hokej udržel své postavení v elitě, ale pozor! Svět jde neustále nahoru, a tak se klidně může stát, že na dalším HMS již bude míchat pořadím i např. Namíbie u žen. Jak na tom bude český hokej, to záleží jen na něm.

Sním? Aneb po HME a před MS

V posledních deseti dnech proběhly HME mužů a žen, za dva týdny bude těsně před Mistrovstvím světa v Berlíně. Co bylo možno vidět?

Nebudu zde hodnotit výkony týmů. Spíše bych chtěl popsat, co bylo možno vidět, kam se halový hokej ubírá.

V posledních letech ovlivnily hru dvě skutečnosti:
a) přechod na systém 4:4
b) pokládání holí

Přechod na systém 4:4 (i když jeho záměrem bylo i zatraktivnění hry pro diváky) měl za následek, že se všechny týmy naučily defenzívě, které já říkám "jako házená". Okamžitý návrat do bloku těsně před vlastním kruhem byl z pohledu účinnosti jednoznačným přínosem pro dosažení žádoucích výsledků v zápasech. Měl ale za následek i něco, co až takovým přínosem nebylo - neatraktivnost hry. To i podle mne byl hlavní důvod návratu k systému 5:5.

Pokládání holí se ukazuje jako další prvek, který vede k neatraktivnosti hry. Různé posouvání míčku mezi položenými holemi, kdy se vlastně nic neděje, to je něco, co rozhodně ničemu neprospívá. A že takovýchto situací je v zápase dost. Pokud ještě rozhodčí čeká, je to fakt neatraktivní.

Je tedy nějaká cesta, jak halovému hokeji vrátit jeho atraktivitu?
Jednu cestu ukázaly Holanďanky. Provádění mezihry v plné rychlosti (pochopitelně i s míčkem) + variabilita postavení hráček na hřišti (podepřená neustálým pohybem). Určitě je to způsob, jak hru opět učinit atraktivní pro diváky.

Bude to ale stačit?
Obávám se, že ne. I Holanďanky si vylámaly na HME zuby na totální defenzivě Švýcarska. Pokud soupeř neopustí ten blok před kruhem, ten systém "jako házená", bude to prostě málo.

Můj pocit: úspěšnost akcí dle pravidel v dnešním znění hodně závisí na rychlé a razantní rozehrávce. To znamená, rozehrát co nejdříve, než se defenziva soupeře postaví do bloku. Dále, pro rozehrávku dopředu používat v co největší míře techniku zameteného úderu. Na HME žen rozhodčí použití této techniky netrestaly ani jednou. Právě tato technika umožňuje co nejdéle maskovat, kam rozehrávka půjde.
Dalším prvkem útočné hry by měla být alespoň jedna přihrávka z prvního dotyku. A pokud nedojde ke změnám v pravidlech, měli bychom začít využívat blokování soupeře (jako v basketbalu). Někdy stačí zpomalit pohyb soupeře o jediný krok.

Jaký by tedy mohl být další vývoj?
V úvahách může pomoct lední hokej. NHL také před lety řešila klesající atraktivitu hry. Ta vedla k poklesu diváckého zájmu. A to již ohrožovalo přímo ten velký byznys, kterým NHL byla a je. Tak prostě provedly změny (např. zrušili ofsajd na červené čáře, prodloužení zápasů se začalo hrát v menším počtu hráčů). Halový hokej dřív nebo později bude muset projít dalšími změnami. Jakými, to je těžko přesně psát, protože ty změny bude muset udělat světová federace FIH. Ale určitě po nepovedeném pokusu s hrou 4:4 bude vůle po změnách. Hodně řekne i průběh nadcházejícího HMS. Již v době, která předcházela přechodu na hru 4:4, se hodně řešila i varianta se zákazem pokládání holí. A lze předpokládat, že k debatám na toto téma opět dojde. Osobně bych (i pro jednodušší posuzování rozhodčími) zakázal pokládání holí na bekend. Je to ale jen a pouze má idea.

Proč? Jednak je pokládání hole na bekend značně nebezpečné pro hráče za holí, protože ne vždy se stihne hůl položit kolmo. A pokud není kolmo, míček jde automaticky nahoru. A druhým důvodem je situace, že při pokusu o obejití soupeře těsně kolem levé nohy už je tam rukavice soupeře a útočící hráč je trestán. Atraktivita sportu je v značné závislosti na brankových situacích. Když by při zákazu pokládání hole na bekend musel bránící hráč situaci oběhnout (dostat se do situace, že bude moct položit hůl na forhend), rozhodně by bylo více místa pro centrování od mantinelu před branku.
Ale uvidíme.

A ještě jeden drobný námět: rozhodčí dost bazírují na rozehrávce v místě přestupku. A většinou tomu předchází posouvání míčku po ploše. Přimlouval bych se, aby bylo možno rozehrát nejenom na místě přestupku, ale i na místě, které je blíž k brance rozehrávajícího týmu (pochopitelně při zachování pozice stejně jako při VR - to jest ne posun po šířce hřiště). Důvod: dost často by bylo možno provést rychlou rozehrávku, než se defenzivní zóna soupeře postaví.

Co se týká českých týmů. Postupná obměna kádrů se dala očekávat a rovněž lze očekávat v nejbližších letech i její pokračování. A tady lze trochu predikovat vývoj.

Dovolím si tvrdit, že nemáme v záloze dalších 5-7 hráčů nebo hráček, kteří by byli připraveni nahradit stávají členy reprezentací. Proč tomu tak je, jsem již zde na blogu psal za poslední 3 roky po každé halové sezóně. Nebudu se opakovat, kdo chce, ten si může podstatné najít v příspěvcích "Konec domácí halové sezóny" ze 7.2.2016 a "Halová sezóna - sumarizace" z 22.2.2015. Nevidím potřebu cokoli z toho, co jsem tam psal jakkoli revidovat.

Řešení - také jsem zde na blogu psal o jedné z možností (příspěvek "Perspektiva" z 10.10.2016). Jde o námět pracovat s mladými hráči a hráčkami a učit je hrát halový hokej. A upřesním věk. Začal bych s hráčkami a hráči od 15 let nahoru. Možná si teď někdo řekne, že je to brzo. Jednoduchá odpověď: V roce 2015 vyhrál halovou bundesligu žen Düsseldorf. Hráčkám jeho základní pětky bylo 18 (!!) let. Některé jsme teď mohly vidět na HME žen v týmu Německa, některé již byly na OH v Riu. Takže to jde. Příprava těchto hráčů a hráček by vyžadovala 2 až 3 sezóny. Pak bychom měli rovnocennou náhradu. A zde si dovolím jeden námět pro vedení těchto mladých hráčů a hráček. Viděli jsme, jaký význam má efektivita TR. Máme perfektní střelce, kteří by mohli mládí dát cenné rady. Jak Tomáš Procházka, tak Adéla Lehovcová toho umí hodně.

Vyhrávat ? A od kdy?

Tento příspěvek je zaměřen na otázku vyhrávání. Proč právě toto téma?

V poslední době se podstatně více než v minulosti pohybuji kolem soutěží dětí. A právě tam slyším různé názory. Od odvolávání se na metodiku Horsta Weina až po nemilosrdnou kritiku na jeho vývojový Model formou volání po výhře. Názory ve smyslu "proč tam trenér dával / trenérka dávala ty slabší? Kdyby tomu tak nebylo, tak jsme mohli vyhrát....“

Takže jak tedy?

Je velice těžké najít jasnou a jednoznačnou linii, a tak i následující názory jsou mé názory. Než jsem je ale zveřejnil, tak jsem konsultoval s dalšími trenéry. Pokud s nimi kdokoli nebude souhlasit, je to jeho svaté právo. Jen si stále myslím, že v této otázce je potřeba být i objektivním a sledovat i své okolí. A hlavně nezapomínat, že vedeme děti po cestě k vrcholu.

Kdy tedy vyhrávat a kdy se řídit Weinovým modelem? 

Nekritické přejímání čehokoli ze zahraničí do domácích podmínek je vždy riskantní, protože se může na něco podstatného zapomenout. Ti, co tvrdí, že Wein odmítá u dětí potřebu vyhrávat, ti se dle mého mýlí. Jenomže: Wein orientoval toto odmítání na hru kolektivu (týmu). Jasně o tom svědčí moc důležitý prvek jeho Modelu. On přeci ve všech herních cvičeních přímo žádá o soutěžení. Kdo dřív, kdo častěji, to je u něj nosným prvkem. Děti mají přirozenou chuť a potřebu soutěžit. A to soutěžení "kdo dřív, kdo častěji", to nenásilnou formou vede děti k chuti vyhrávat. 

Proč Wein nepodporuje cíl vyhrávat u dětí jako tým? Jednou z možných odpovědí je, že čím menší děti, tím na menší ploše a v menším počtu hrají. Pokud budou hrát jenom ti nejlepší, tým vyhraje častěji. Ale: děti, které hrát nebudou nebo budou hrát málo, jednoduše odejdou. A ve vyšších věkových kategoriích náhle máme nedostatek dětí. Čím to asi je, když v nejnižších kategoriích je jich dost. Druhou odpovědí je, že NESMÍME dětem brát dětství!

Dle mého názoru je orientace na soutěžení v tréninzích až do kategorie U10 včetně jednoznačně správná. Děti ještě nerozlišují týmové cíle a osobní cíle. Oni chtějí výhru pro svůj osobní pocit.

Hodně problematické je jednoznačně říct, jak tomu má být v kategoriích U12 a U14. Děti (ale ne všechny, spíše je to menší část) v kategorii U12 již vnímají i týmové cíle. Ale nesmíme zapomínat, že jsou to stále ještě malé děti. Osobně jsem přesvědčen, že v tomto věku je žádoucí vést děti tak, aby se v nich rozvíjela touha vyhrávat. Je ale extrémně důležité neustále mít na paměti, že to musí být formou zábavy. Fakt nesmíme dětem brát dětství! Takže ne naštvaný trenér, když jeho tým prohraje zápas. A již vůbec ne, aby trenér podléhal tlakům rodičů. Trenér musí po zápase – hlavně prohraném – komunikovat s dětmi a sledovat jejich pocity. A nezapomenout pochválit každou povedenou akci u konkrétních hráčů / hráček, tj. individuální výkon! A jedna důležitá poznámka: pokud má trenér možnost postavit v této věkové kategorii 2 týmy, je žádoucí se vystříhat rozdělení podle výkonnosti jednotlivců (prostě v žádném případě ne jeden elitní tým, který bude vyhrávat a ten druhý bude za otloukánka). To by šlo jednoznačně proti principu „formou zábavy“.

Kategorie U14 (u nás ještě stále U15, ale je to jen otázka času, kdy se k U14 propracujeme): V této věkové kategorii jsou snad největší rozdíly mezi dětmi ve fyzických i mentálních danostech. Zde záleží na velkém množství prvků: jak kvalitní jednotlivce mám jako trenér, jak dlouho se věnují hokeji, co umí z toho, co by umět ve svém věku měli, jak moc je tým kvalitou různorodý nebo homogenní. Pokud má trenér kvalitu v celém týmu, může se začít věnovat i vyhrávání týmu. Pokud ale má tým složený z jedinců různé kvality, MUSÍ se věnovat i těm, kteří zaostávají nebo něco prostě neumí. Nejdříve je potřebné odstraňovat nedostatky. Pamatuji hráče / hráčky, kteří v určitém věku na sebe nijak neupozorňovali. A pak přišel kvalitativní skok a někteří se pak dostali i do reprezentace.  

Ideální řešením by bylo, aby trenér měl dětí tolik, aby mohl hrát s A i B týmem. Pak by to rozdělení na vyhrávání a odstraňování nedostatků mohlo fakticky kopírovat A a B tým. Že pak musí být trenéři minimálně dva, to je jasné.  Ale pamatovat i v tomto věku vyhrávat – nikoli za každou cenu. Přílišný důraz na výsledek také v tomto věku ničí kreativitu, sociální vazby mezi hráči a vychovává z dětí „pacienty“.  Rozdělení na tým A a B by pak sloužil u obou výkonnostních, či lépe věkem odlišených hráčů (např. 9-8 třída – A, 8-7 třída – B) k rozvoji stejně výkonnostně či mentálně zdatných jedinců s jiným nárokem na svého trenéra. Výchova dětí je běh na dlouhou trať a výsledky se mají dostavit v dorosteneckém a dospělém hokeji. Jak u kategorie U12,tak u U15 by měla být především vidět radost ze hry, dobré technické řešení (i náznaky), kreativita hráčů, to je co by mělo dávat trenérovi sílu a potěšení z dobře nastoupené cesty.

Zde totiž již začínají platit obecná pravidla vývoje jedince. Každý máme v sobě nespokojenost a touhu jít dál. A pocit nespokojenosti podněcuje v lidech sílu překonávat překážky, ne je obcházet. 

Takže: v kategoriích U12 a U14 musí děti dostávat výzvy. Nelze jít do zápasu s tím, že stejně prohrajeme. Soupeř může být lepší díky různým důvodům, ale to není ještě záruka, že vyhraje. Fajn, tak proti takovémuto soupeři si lze například dát za cíl jej alespoň jednou za sezónu porazit (nebo jiný dílčí cíl). Jsem přímo alergický na hlášku "stejně prohrajeme". Další, s čím hluboce nesouhlasím, je herní pasivita. Je přímo nežádoucí brát dětem možnost aktivní hry. Takže žádné obranné bloky, ale co nejčastější hra 1:1. Tady platí slova Karla Kryla: děkuji za nezdar, ten naučí mne píli.

Možná teď zazní - aha, tak tady se jasnému stanovisku vyhnul. Není to rozhodně úmysl. Neexistuje jediná „vzorová“ cesta. Existuje cesta, popsaná výše, ale právě z důvodů také popsaných výše existují varianty. Ale: ty varianty NESMÍ „vzorovou cestu“ opustit! Musí kolem ní oscilovat.

Začít s tím, co je popsáno výše až ve věku dorostů je dle mého již pozdě. Ve věku 15 - 18 let již mají děti některá řešení v sobě.

Kategorie dorostů jsou totiž již jiná kapitola. Tam prostě musíme učit hráče / hráčky vyhrávat a také to po nich vyžadovat. Učit je odvádět výkon na hranici svých schopností. Jenom tak se v hráčích vytvoří ty správné návyky.

V kategorii dospělých je to již jasné. Ale právě tady se naplno projeví vše, co bylo ve výchově hráče / hráčky v minulosti zanedbáno. Velký čínský vojevůdce Sun-c´ před 2.500 lety pronesl myšlenku: Chceš li válčit, musíš nejdříve zbrojit. Přeloženo do pozemního hokeje: chceš li v zápasech vítězit, musíš na to být připraven a musíš umět vyhrávat.

V celém výše popsaném procesu hraje velkou roli práce každého trenéra, který se na výchově hráče / hráčky podílí. A znovu se musím vrátit k Weinovi. Neustále volá po kreativitě dětí, nechce, aby je trenéři řídili direktivně. Proč? Pokud trenér vydává pokyny bez jakéhokoli vysvětlení, možná dosáhne poslušnosti, ale nezíská kreativitu. Když ale sdělí svůj záměr, hráči / hráčky si najdou jinou cestu k dosažení cíle, pokud se ukáže, že v původní myšlence byla chyba. Vysvětlováním trenér neoslabuje respekt, který k němu jeho hráči / hráčky mají, ale dokazuje, že má respekt k nim. 

Na téma vyhrávání ještě volná citace názorů velkého trenéra fotbalu současnosti José Mourinha: Ve sportu není možné jen vyhrávat. Přijde i porážka. A když s ní nebudete umět zacházet, velmi snadno se ocitnete v temné zóně, z níž už není úniku. Zvyknete si prohrávat a to je váš konec.

Jsem přesvědčen, že jeho slova platí jak pro trenéry, tak i pro hráče a hráčky.

Konference Českého svazu pozemního hokeje

Blíží se Konference Českého svazu pozemního hokeje (3.11.2017), která mimo jiné zvolí i vedení českého pozemního hokeje na další 4 roky. Co vše by Konference měla přinést?

Prvním okruhem, který vyřeší, bude personální obsazení Předsednictva a Presidenta ČSPH na další čtyři roky. Co se zde dá očekávat? Osobně nevidím žádné dramatické volby nové „vlády“ českého hokeje. Nepředpokládám žádný extrémní zájem o funkce z řad nových zájemců. Opak by mne hodně moc překvapil.

Nevidím důvod na protikandidáta vůči stávajícímu presidentovi G. Schildersovi a tak považuji za jednoznačné, že Gino bude šéfem svazu i na další volební období (pokud by si to tedy nerozmyslel on).

U voleb do Předsednictva by se ale kluby měly nad některými posty v Předsednictvu zamyslet a navrhnout kandidáty minimálně na posty šéfů reprezentačního úseku, domácích soutěží a sponzoringu.

Reprezentace neměly svého šéfa celé končící volební období. A to jsou stále nejlepším marketingovým produktem, který český hokej má. Proto by měly svého šéfa mít.

Domácí soutěže stále řídi Petr Doležal. Nemám jedinou výhradu ke kvalitě jeho práce. Potřebnost nového šéfa domácích soutěží vidím ze dvou důvodů. Prvním podle mého názoru je, že je jako zaměstnanec svazu i členem Předsednictva (a nejenom on). Tato kumulace není dobrým řešením, zaměstnanci by již ze struktury řízení neměli být členy Předsednictva. A domnívám se, že zvolení nového šéfa pro úsek domácích soutěží by přivítal i Petr Doležal. Na něm, jako zaměstnanci svazu, by i tak zůstal značný objem jeho dosavadní práce.

Sponzoring – na úvod již klasické rčení „nakonec jde vždy o peníze“. Poslední roky nebyly po finanční stránce pro ČSPH špatné. Spíše naopak. Jenomže příjmová stránka byla závislá až v nebezpečné míře na příjmech od státu. Nejsem si moc jistý, zda stávající politika v dotační a grantové oblasti bude nadále tak štědrá, jako teď. Volební období je na 4 roky a za tuto dobu se může i v oblasti politiky státu v oblasti dotací hodně změnit. Měli bychom být připraveni a mít vícezdrojové financování. Český svaz by prostě měl mít generálního partnera. A proto vidím jako žádoucí mít v Předsednictvu někoho, kdo se bude této oblasti věnovat. Pochopitelně, měl by se věnovat i dotacím a grantům.

U personálního obsazení se zastavím ještě u jednoho problému, který se sice nebude řešit na Konferenci, ale měl by být vyřešen dle možností co nejdříve. Jde o obsazení pozice generálního sekretáře ČSPH. Tato pozice má totiž nezastupitelnou roli. Je obecně známou skutečností, že člověka na tuto pozici ČSPH hledá. Zatím ale bezvýsledně. Tak mne napadlo (a je to jen a pouze můj osobní názor), zda jedním z důvodů dosavadní marné snahy nejsou i nároky na tuto pozici, které byly definovány v požadavcích. Bylo by určitě výborné najít člověka, který by všechny požadavky splňoval. Když to ale nejde takového člověka najít, nestálo by za zvážení slevit z požadavků? Výraznou úlevou v nárocích na tento post by mohlo být například i zřízení pozice pro sponzoring v Předsednictvu (více v předešlém odstavci).   

Český svaz má několik profesionálních zaměstnanců. Jejich řízení má vykonávat generální sekretář. On má být odpovědný za fungování sekretariátu jako servisního zázemí pro Presidenta i Předsednictvo. A při realizaci strategie (více v dalším textu) by měl být klíčovou osobou.

Tolik tedy k personálním otázkám.

Druhý okruh, který by měl být předmětem diskuse na jednání Konference, by měl být Strategický plán minimálně na roky 2018 až 2021. Proč zrovna strategie?

Český pozemní hokej v posledních letech trochu ze strategie uhnul. Před 8 lety byla vytvořena Vize. V současnosti se podle mne této myšlence věnuje pouze president ČSPH. Pozemní hokej v ČR by měl mít novu Vizi (nebo strategii, říkejme tomu, jak uznáme za vhodné).

Jinak si v neustále tvrdší konkurenci připravuje cestu k zániku. Již dnes je z pozemního hokeje něco jako „sekta“. Důkazem jsou věty typu „co nám to ten člověk povídá, vždyť ani nehrál hokej!“. My to přeci víme vše nejlépe. Proč bychom akceptovali a přebírali již prověřené a fungující myšlenky a procesy z prostředí mimo hokej? Realita je ale krutá již teď. Neumíme řídit ani sportovní klub a děláme to jenom dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nemáme žádné manuály z oblasti řízení, jak rozdělovat kompetence v klubu, jak plánovat. Vůbec již nemluvím o manuálech popisujících jak založit klub, jak pracovat s financováním pomocí grantů a dotací. O tom, jak pracovat s lidmi ani nemluvím. Všechny obory lidské činnosti mají své manuály, na některé existují dokonce vědné obory na univerzitách. To vše má ale zásadní vadu: NENÍ TO Z HOKEJE! Tak co by nám kdo povídal, že?

Dle mého názoru by měla takováto vize mimo jiné obsahovat:

       1.  Myšlenky, jak dosáhnout vyšších příjmů, které nebudou závislé na vládě nebo ministrech

       2.  Myšlenky, jak přitáhnout zpět do hnutí bývalé hráče a hráčky

       3.  Myšlenky, co nabídneme hráčům (včetně dětí!), kteří z různých důvodů nemůžou nebo nechtějí provozovat hokej na top úrovni

       4.   Myšlenky, jakou cestou (cestami) rozšířit hokej do nových lokalit (zatím hledat lokality, které nejsou příliš vzdálené stávajícím klubům). V této oblasti vidím jako velice důležité i obnovit pozemní hokej na Moravě (v první etapě v Brně a pak v lokalitách mezi Brnem a Olomoucí).

       5.  V návaznosti na předešlý bod (rozšiřování hokeje do nových lokalit) řešit i zřizování regionálních orgánů pozemního hokeje. Kdo jiný než lidé z regionů nejlépe zná situaci v regionu? A kdo jiný než oni poskytuje větší šanci, že budou znát i osoby, které o prostředcích pro jednotlivé sporty v regionech rozhodují? Kdo jiný než regiony by měl žádat o dotace a granty na krajské úrovni? Zdroje na financování regionů jsou na úrovni MŠMT. Jenom je zřídit a pak žádat. Partnerem pro regiony by měl být generální sekretář ČSPH, protože centrální myšlenka rozvoje musí být zachována.

Již jsem zmínil, že se strategií zabývá i president ČSPH. To jsou ty jeho myšlenky příspěvků hráčů, registrace rodičů a dalších osob s cílem zvýšit příjmy z členské základny. Takto získané zdroje chce Gino investovat například do kroužků, svazových trenérů, turnajů a propagačních aktivit. V konečném důsledku by takovéto investice měly generovat více hráčů.

Samozřejmě, uskutečňování jednotlivých strategických kroků bude vyžadovat investice. Výše uvedené myšlenky jasně ukazují důležitost potřeby vyšších příjmů.

Pokud jsem neinterpretoval myšlenky Gina přesně, omlouvám se. Pozorný čtenář si určitě všimne, že některé myšlenky jsou původem od Dušana Hrazdíry. Pokud jsem je správně neinterpretoval, rovněž  se omlouvám. Nejde ale teď o přesné znění jednotlivých myšlenek. Konference by dle mého názoru měla uložit vypracování nové Vize (strategie) v nějakém časovém horizontu. V tomto horizontu by měla proběhnout široká diskuse nad obsahem, termíny a náročností jednotlivých oblastí Vize. V diskusi by neměl být odmítán jakýkoli názor, který zazní. Jde o to, že finální podoba by ale měla (a dle mého i MUSÍ) být akceptována většinou.

Mějme ale neustále na paměti jeden axiom: Jakýkoli systém, který dovolí idem, aby rozhodovali o své budoucnosti, skončí tím, že zvolí bezpečnost a průměrnost.

Na závěr pak ještě další axiom: Možnost má neobvyklou sílu, někdy větší než skutečnost.

Takže na Konferenci volte správné kandidáty a hlavně – respektujte pak názor většiny.

Otevřený dopis Dušana Hrazdíry

Před nějakým časem byl na webu ČSPH zveřejněn otevřený dopis Dušana Hrazdíry. Bez toho, abych se poptával na názory členů hnutí jsem některé názory slyšel. A chci k problematice napsat svůj názor.

Půjdu po jednotlivých bodech Dušanova dopisu:

1. rozhodčí v dresu: plně souhlasím, že by rozhodčí jakékoli soutěže nebo dětského turnaje měl být oblečen tak, aby bylo jasné všem účastníkům (včetně diváků), kdo je rozhodčí. Jednoznačně by to zvýšilo význam zápasu. Podle informací, které mám, Český svaz pozemního hokeje tuto problematiku řešil a kluby dostaly trika pro rozhodčí. Je tedy jenom na klubech, aby toto fungovalo. Jenom tak na okraj. Nemáme neustále problém s vystupováním hráčů / hráček vůči rozhodčím? Nemůžeme začít s budováním respektu k rozhodčím již u dětí?

2. vztah trenér - rozhodčí: u trenérů, stejně jako u hráčů, v zápasech emoce pracují. A tak nepokládám za nijak dehonestující, když trenér občas dá svůj názor najevo nahlas. Jenom v takových případech je žádoucí zachovat formu - již jenom volbou slov a intenzitou hlasitosti projevu lze předejít mnoha konfliktním situacím. V žádném případě by nemělo docházet k urážení rozhodčích ani k opakovaným projevům. Můj názor je, že rozhodčí by si neměli nechat líbit projevy "za hranou" a po předcházejícím upozornění i trestat. Na druhou stranu nabádám rozhodčí, aby na projevy z lavičky nikdy nereagovali "výměnou názorů". To je cesta do pekel. Pokud chtějí zasáhnout, je od toho kapitán týmu a přes něj lze tlumočit jakoukoli výstrahu.
A pamatuji nějaký počet rozhodčích, kteří skončili jenom proto, že již neměli potřebu se nechat urážet. Možná i toto je jeden z důvodů, že máme tolik rozhodčích, kolik máme.
Na druhou stranu uznávám, že i rozhodčí je jenom člověk a také mu zápas nemusí vyjít podle představ jeho i obou týmů. Je jednoznačně ale špatné, pokud rozhodčí udělá stejnou chybu v několika zápasech. Tady by měla nastoupit vzájemná komunikace rozhodčích v zápasech i mimo nich a nebát se s druhým rozhodčím poradit.
Co z mého pohledu zaslouží ocenění je, že nepamatuji případ, kdy by rozhodčí komentoval chyby hráčů způsobem, jak někdy hráči (trenéři) komentují chybu rozhodčího.

3. Metodika pravidel: z mého pohledu je to, co Dušan v tomto bode napsal úplně přirozené a mělo by to být samozřejmostí.

4. Metodika soutěží: to je hodně spletitá problematika. Existují řády, ale existují i zájmy klubů. V demokracii by měla rozhodovat většina, ale ještě před učiněním rozhodnutí nemůže přeci být na škodu si vyslechnout argumenty toho, kdo volá po změně. Budu teď volně citovat Voltaira: Nesouhlasím s Vámi, ale udělám vše, abyste svůj názor mohl prezentovat."

5. Metodika trenérů: tady zazněl jeden názor, kterému já osobně přikládám velkou váhu. Jde o zapojení rodičů. Náš sport se z mého pohledu příliš "zapouzdřil" do sebe a vlastně ani nemá zájem zapojit rodiče. Můžeme touto cestou pokračovat, ale tak jako potřebujeme "novou krev" u dětí, tak ji potřebujeme i u funkcionářů. Když tak nebudeme činit, lze budoucnost odhadnout s poměrně přesnou pravděpodobností.

6. + 7. Metodika + Efektivita turnajů: více k tomu u dalšího bodu

8. Ničíme sami sebe: tento bod osobně považuji za klíčový a nejvíce alarmující. Český pozemní hokej skutečně nenápadně, ale vytrvale jde po cestě "ve všem TOP". Je to cesta, která bere vážně jenom jedince, kteří jsou úspěšní (ať jako hráči, tak jako trenéři). A pak se jako červená nit táhne vším "nemáme na takovou nebo takovou aktivitu lidi". Bodejť bychom je měli, když s rodiči nepracujeme (kolik týmů v klubech nemá ani vedoucí) a hráčům, kteří se neprosadili do špičky, těm nemáme co nabídnout jako alternativu. Výsledek: prostě odejdou.
Dušan nabízí alternativu: rekreační nebo volnočasový sport. Zde malá odbočka: proč asi jsou v současnosti v dotacích a grantech programy určené na sportování neregistrovaných nebo pro volnočasové sportovní aktivity? Není to tak, že to již je obecně nastavená aktivita státu? A my se budeme tvářit, že to není pro nás?

Celkově k dopisu Dušana: mne se líbí. Pojmenoval několik aktivit, které by šlo dělat. Pokud zapadne, je to také volba. Budu se opakovat: Svoboda je právo nést následky svých rozhodnutí.

A za sebe přidám ještě jeden námět: nebylo by vhodné, aby se problematice rekreačního nebo volnočasového sportu věnovaly oblasti a kluby v oblastech? Tam je přeci největší přehled, co by lidi přivítali?

A jeden argument na okraj: i H. Wein ve svém Modelu rozvoje má kapitolu, kde vychází z motta "Nechte děti, ať si samy určují pravidla hry".

Zastavil se čas?

V našem sportu se tedy dějí věci... a já si myslím, že správné.

Tak jsem za poslední dny viděl tři zápasy nejvyšší soutěže žen. Jedna věc mne zaujala. Při sledování složení týmů mi to připadalo, že se asi čas zastavil. Co mám na mysli?

Jde o jev, který si zaslouží ocenění. V kádrech týmů se opět objevují starší hráčky, které by se klidně již mohly chodit jenom koukat. Jde o hráčky, které dosahovaly vrchol své výkonnosti před 10 až 15 lety. A stále mají co ukázat. V Hostivaři je to trojice Kučerová, Staňková, Brtvová, které tvoří osu jinak hodně mladého týmu, v týmu Bohemians je stále oporou Borská.

Samostatnou kapitolou v tomto dějství je B tým žen Slavie. Hráčky, které tvořily základ klubového prvního týmu před 15 lety. Na rozdíl od svých tehdejších protihráček se pozemnímu hokeji věnují i teď a rozhodně netvoří kompars soutěže. Většina z nich odehrála mnoho zápasů i za reprezentaci ČR. Nebudu jmenovat, protože bych na některou mohl zapomenout a nebylo by to fér. Dnes mají hráčky kádru tohoto týmu přes 20 dětí a přesto si najdou čas a hrají. Ony si to dokonce užívají! A asi to není špatný příklad, protože pro podzimní část tým posílily další zkušené hráčky, konkrétně Karolína Kříženecká a Klára Poloprutská.

Takže se mi nedivte, když jsem nazval tento příspěvek tak, jak jsem jej nazval.

Jenom ve mne trošku hlodá jedna otázka: Bude se podobná situace opakovat i za dalších 10 - 15 let? Nebylo by to špatné.