Vyhrávat ? A od kdy?

Tento příspěvek je zaměřen na otázku vyhrávání. Proč právě toto téma?

V poslední době se podstatně více než v minulosti pohybuji kolem soutěží dětí. A právě tam slyším různé názory. Od odvolávání se na metodiku Horsta Weina až po nemilosrdnou kritiku na jeho vývojový Model formou volání po výhře. Názory ve smyslu "proč tam trenér dával / trenérka dávala ty slabší? Kdyby tomu tak nebylo, tak jsme mohli vyhrát....“

Takže jak tedy?

Je velice těžké najít jasnou a jednoznačnou linii, a tak i následující názory jsou mé názory. Než jsem je ale zveřejnil, tak jsem konsultoval s dalšími trenéry. Pokud s nimi kdokoli nebude souhlasit, je to jeho svaté právo. Jen si stále myslím, že v této otázce je potřeba být i objektivním a sledovat i své okolí. A hlavně nezapomínat, že vedeme děti po cestě k vrcholu.

Kdy tedy vyhrávat a kdy se řídit Weinovým modelem? 

Nekritické přejímání čehokoli ze zahraničí do domácích podmínek je vždy riskantní, protože se může na něco podstatného zapomenout. Ti, co tvrdí, že Wein odmítá u dětí potřebu vyhrávat, ti se dle mého mýlí. Jenomže: Wein orientoval toto odmítání na hru kolektivu (týmu). Jasně o tom svědčí moc důležitý prvek jeho Modelu. On přeci ve všech herních cvičeních přímo žádá o soutěžení. Kdo dřív, kdo častěji, to je u něj nosným prvkem. Děti mají přirozenou chuť a potřebu soutěžit. A to soutěžení "kdo dřív, kdo častěji", to nenásilnou formou vede děti k chuti vyhrávat. 

Proč Wein nepodporuje cíl vyhrávat u dětí jako tým? Jednou z možných odpovědí je, že čím menší děti, tím na menší ploše a v menším počtu hrají. Pokud budou hrát jenom ti nejlepší, tým vyhraje častěji. Ale: děti, které hrát nebudou nebo budou hrát málo, jednoduše odejdou. A ve vyšších věkových kategoriích náhle máme nedostatek dětí. Čím to asi je, když v nejnižších kategoriích je jich dost. Druhou odpovědí je, že NESMÍME dětem brát dětství!

Dle mého názoru je orientace na soutěžení v tréninzích až do kategorie U10 včetně jednoznačně správná. Děti ještě nerozlišují týmové cíle a osobní cíle. Oni chtějí výhru pro svůj osobní pocit.

Hodně problematické je jednoznačně říct, jak tomu má být v kategoriích U12 a U14. Děti (ale ne všechny, spíše je to menší část) v kategorii U12 již vnímají i týmové cíle. Ale nesmíme zapomínat, že jsou to stále ještě malé děti. Osobně jsem přesvědčen, že v tomto věku je žádoucí vést děti tak, aby se v nich rozvíjela touha vyhrávat. Je ale extrémně důležité neustále mít na paměti, že to musí být formou zábavy. Fakt nesmíme dětem brát dětství! Takže ne naštvaný trenér, když jeho tým prohraje zápas. A již vůbec ne, aby trenér podléhal tlakům rodičů. Trenér musí po zápase – hlavně prohraném – komunikovat s dětmi a sledovat jejich pocity. A nezapomenout pochválit každou povedenou akci u konkrétních hráčů / hráček, tj. individuální výkon! A jedna důležitá poznámka: pokud má trenér možnost postavit v této věkové kategorii 2 týmy, je žádoucí se vystříhat rozdělení podle výkonnosti jednotlivců (prostě v žádném případě ne jeden elitní tým, který bude vyhrávat a ten druhý bude za otloukánka). To by šlo jednoznačně proti principu „formou zábavy“.

Kategorie U14 (u nás ještě stále U15, ale je to jen otázka času, kdy se k U14 propracujeme): V této věkové kategorii jsou snad největší rozdíly mezi dětmi ve fyzických i mentálních danostech. Zde záleží na velkém množství prvků: jak kvalitní jednotlivce mám jako trenér, jak dlouho se věnují hokeji, co umí z toho, co by umět ve svém věku měli, jak moc je tým kvalitou různorodý nebo homogenní. Pokud má trenér kvalitu v celém týmu, může se začít věnovat i vyhrávání týmu. Pokud ale má tým složený z jedinců různé kvality, MUSÍ se věnovat i těm, kteří zaostávají nebo něco prostě neumí. Nejdříve je potřebné odstraňovat nedostatky. Pamatuji hráče / hráčky, kteří v určitém věku na sebe nijak neupozorňovali. A pak přišel kvalitativní skok a někteří se pak dostali i do reprezentace.  

Ideální řešením by bylo, aby trenér měl dětí tolik, aby mohl hrát s A i B týmem. Pak by to rozdělení na vyhrávání a odstraňování nedostatků mohlo fakticky kopírovat A a B tým. Že pak musí být trenéři minimálně dva, to je jasné.  Ale pamatovat i v tomto věku vyhrávat – nikoli za každou cenu. Přílišný důraz na výsledek také v tomto věku ničí kreativitu, sociální vazby mezi hráči a vychovává z dětí „pacienty“.  Rozdělení na tým A a B by pak sloužil u obou výkonnostních, či lépe věkem odlišených hráčů (např. 9-8 třída – A, 8-7 třída – B) k rozvoji stejně výkonnostně či mentálně zdatných jedinců s jiným nárokem na svého trenéra. Výchova dětí je běh na dlouhou trať a výsledky se mají dostavit v dorosteneckém a dospělém hokeji. Jak u kategorie U12,tak u U15 by měla být především vidět radost ze hry, dobré technické řešení (i náznaky), kreativita hráčů, to je co by mělo dávat trenérovi sílu a potěšení z dobře nastoupené cesty.

Zde totiž již začínají platit obecná pravidla vývoje jedince. Každý máme v sobě nespokojenost a touhu jít dál. A pocit nespokojenosti podněcuje v lidech sílu překonávat překážky, ne je obcházet. 

Takže: v kategoriích U12 a U14 musí děti dostávat výzvy. Nelze jít do zápasu s tím, že stejně prohrajeme. Soupeř může být lepší díky různým důvodům, ale to není ještě záruka, že vyhraje. Fajn, tak proti takovémuto soupeři si lze například dát za cíl jej alespoň jednou za sezónu porazit (nebo jiný dílčí cíl). Jsem přímo alergický na hlášku "stejně prohrajeme". Další, s čím hluboce nesouhlasím, je herní pasivita. Je přímo nežádoucí brát dětem možnost aktivní hry. Takže žádné obranné bloky, ale co nejčastější hra 1:1. Tady platí slova Karla Kryla: děkuji za nezdar, ten naučí mne píli.

Možná teď zazní - aha, tak tady se jasnému stanovisku vyhnul. Není to rozhodně úmysl. Neexistuje jediná „vzorová“ cesta. Existuje cesta, popsaná výše, ale právě z důvodů také popsaných výše existují varianty. Ale: ty varianty NESMÍ „vzorovou cestu“ opustit! Musí kolem ní oscilovat.

Začít s tím, co je popsáno výše až ve věku dorostů je dle mého již pozdě. Ve věku 15 - 18 let již mají děti některá řešení v sobě.

Kategorie dorostů jsou totiž již jiná kapitola. Tam prostě musíme učit hráče / hráčky vyhrávat a také to po nich vyžadovat. Učit je odvádět výkon na hranici svých schopností. Jenom tak se v hráčích vytvoří ty správné návyky.

V kategorii dospělých je to již jasné. Ale právě tady se naplno projeví vše, co bylo ve výchově hráče / hráčky v minulosti zanedbáno. Velký čínský vojevůdce Sun-c´ před 2.500 lety pronesl myšlenku: Chceš li válčit, musíš nejdříve zbrojit. Přeloženo do pozemního hokeje: chceš li v zápasech vítězit, musíš na to být připraven a musíš umět vyhrávat.

V celém výše popsaném procesu hraje velkou roli práce každého trenéra, který se na výchově hráče / hráčky podílí. A znovu se musím vrátit k Weinovi. Neustále volá po kreativitě dětí, nechce, aby je trenéři řídili direktivně. Proč? Pokud trenér vydává pokyny bez jakéhokoli vysvětlení, možná dosáhne poslušnosti, ale nezíská kreativitu. Když ale sdělí svůj záměr, hráči / hráčky si najdou jinou cestu k dosažení cíle, pokud se ukáže, že v původní myšlence byla chyba. Vysvětlováním trenér neoslabuje respekt, který k němu jeho hráči / hráčky mají, ale dokazuje, že má respekt k nim. 

Na téma vyhrávání ještě volná citace názorů velkého trenéra fotbalu současnosti José Mourinha: Ve sportu není možné jen vyhrávat. Přijde i porážka. A když s ní nebudete umět zacházet, velmi snadno se ocitnete v temné zóně, z níž už není úniku. Zvyknete si prohrávat a to je váš konec.

Jsem přesvědčen, že jeho slova platí jak pro trenéry, tak i pro hráče a hráčky.