Opět téma finance

Na konci roku 2015 jsem zde na blogu zveřejnil příspěvek "Povánoční téma: finance". Díky různým skutečnostem a aktivitám v českém pozemním hokeji se chci vrátit k problematice tohoto příspěvku.

Nejdříve krátké citace z uvedeného příspěvku: "Systém financování sportu státem a municipalitou má v ČR svá pravidla. Nedělejme si iluze, že je svou podstatou zaměřen na řešení problematiky financí v pozemním hokeji. Systém je naopak až „lhostejný“ k pozemnímu hokeji. Není ale ani nijak v negativní pozici proti pozemnímu hokeji. Řeší prostě problém financování všech sportů podle stanovených pravidel, bez jakéhokoli, byť jen částečného, zaměření na pozemní hokej.

A jako žádný systém, ani tento není věčný! Je na každém sportu, jak využije podmínek, které existující systém v danou chvíli nabízí.

Jako až neomluvitelný prohřešek vidím situace, kdy nečerpáme ani ty zdroje, ke kterým se reálně lze dostat. Ano, mám na mysli granty."

A právě této problematice grantů se chci v tomto příspěvku věnovat.

Když jsem si v roce 2017 mapoval, jaké dotační a grantové programy kluby pozemního hokeje využívají, zarazilo mne, že zdaleka nevyužíváme všechny možnosti. Uznávám, že jsem vycházel ze zveřejňovaných informací na webech státních a municipálních orgánů a tam se vždy zveřejňují pouze příjemci a přidělené částky, takže můj pohled nemůže být úplně objektivní.

V současné době Český svaz pozemního hokeje intenzivně řeší otázky rozvoje. Předpokládaný záběr je značně široký. A tady si dovolím klást i otázky. Víme, že cca 1/3 klubů zápasí s různými problémy. Někdo moudrý v minulosti řekl: Můžeš pomoci, když strádajícímu dáš rybu. Ale více mu pomůžeš, když jej naučíš ty ryby chytat. Nemohla by klubům pomoci aktivita, která by je navedla k podávání žádostí o granty a dotace? Jak bych si to představoval?

Příklad: pár let fungoval Program VIII na MŠMT, ve kterém mohl žádat každý klub sám za sebe. Dnes sice jde již o jiný program, ale principy se zase moc nezměnily. A teď tedy otázky:

1. Nestálo by za úvahu zmapovat, jak dalece kluby tohoto programu využívaly, zda vůbec o dotaci z něj žádaly?

2, Pokud jej nevyužívaly, proč? Byl důvodem nedostatek času jedinců v klubech nebo neznalost?

3. Pokud neznalost, měly by zájem o něco jako "návod"?

Otázek by pochopitelně mohlo být daleko více, ale jsem názoru, že hlavní je začít. V pozemním hokeje je značné množství lidí, kteří o této problematice ví hodně a určitě by dokázali poradit. Jenom je potřebné vědět, kde začít a u koho. 

Prostě je neomluvitelné, pokud ani nežádáme. 

Vedle problematiky dotací z MŠMT existují v každém kraji regionální programy. Nejsou ve všech krajích stejné. Zde vidím jako žádoucí, aby si kluby v daném regionu neustále zjišťovaly a sledovaly, jaké programy jsou vypsány. 

V rámci centra by měla existovat skupinka cca 3 lidí, kteří by dokázali poradit. Lidi skutečně máme, jenom je dát dohromady a dát tuto informaci i klubům.

Stejnou váhu je následně po podání žádostí nutno věnovat i správnému vyúčtování. 

Jsem přesvědčen, že při opakování žádostí za rok, nejpozději za dva, si již kluby dokáží poradit i samy. Často se objevuje argument, když na něco hledáme lidi, že by měli být z prostředí pozemního hokeje. Pro grantovou a dotační problematiku je takovýto argument bezpředmětný. V každém klubu je možnost zapojit do této problematiky rodiče. Jsem hluboce přesvědčen, že pokud tak učiníme, budeme příjemně překvapeni.

Uznávám, že zaměření tohoto příspěvku je pouze na jednu stránku rozvoje. Ale příspěvek mluví o klubech v problémech. Tedy o existujících klubech. A zajištění určitého objemu financí by jim dle mého názoru pomohlo. 

Nebo se mýlím?

Po HMS

Co tedy naznačily obě HMS? Kam se může halový hokej ubírat, kterým směrem? Bude to stále atraktivní sport pro diváky?

Začnu od poslední otázky. Mohli jsme vidět jasné ukázky, že halový hokej je a i může být atraktivní sport. Speciálně finálové zápasy (ale nejenom ony!) ukázaly, jak na to. Rychlý pohyb v plném sprintu, dokonalá technika v tomto plném pohybu, to byly prvky, které se divákům musely líbit. Vedly k rychlému přenášení hry a vytváření divácky zajímavých situací před brankami. Při rychlosti rozehrávky, bez zbytečných přihrávek zpět, při snaze prosadit se v situacích 1:1 nebo 2:2 ukazoval halový hokej, proč má budoucnost.

Ve finále žen předvedl německý tým, jak se dá vypořádat i s kvalitou, kterou nesporně Holanďanky mají. Akce Anne Schroder, která vlastně finále svým gólem rozhodla, ta obsahovala všechny prvky, o kterých jsem psal v předešlém odstavci. Navíc německý tým v tomto zápase měl něco navíc, co v předešlých zápasech až tak vidět u něj nebylo. Ta neutuchající víra ve své schopnosti a typická německá houževnatost, podložená neustálým pohybem, se kterou šly Němky za vítězstvím, ta podle mne překvapila i Holanďanky. Nenechaly Holanďankám ani centimetr hřiště, vysokým napadáním eliminovaly silnou zbraň Holandska v podobě trpělivého hledání místa, kudy se dostat k zakončení. Navíc "hvězdy" německého týmu ve finále daly všechny své schopnosti ve prospěch týmu. Já osobně si budu dlouho pamatovat výkon hráčky Alsteru Hamburk Lisy Altenburg. Podle mne vyhrály Němky zaslouženě.

Finále můžu již bylo o něčem jiném. Hráči Německa předváděli totéž, co jejich kolegyně, ale něco tam chybělo. Mne tam chyběla ta zarputilost a hlavně, postrádal jsem kreativitu. Rakousko odehrálo i finále svým způsobem hry, který se dal očekávat. Nebyl to tak atraktivní hokej v jeho podání, ale v tomto případě účel světil prostředky. A ono to stačilo. Německo si toto finále prohrálo samo. Tím ale rozhodně nechci snižovat výkon Rakouska.

Naše týmy nechci hodnotit, v Berlíně jsem nebyl a na internetu nebylo možné vidět všechny zápasy. Tím, že oba týmy skončily na 5. až 8. místě vlastně dosáhly maxima. Na to, aby mohl přemýšlet o vyšších cílech, musí český hokej pracovat doma. Příprava na halu v klubech, tím pádem i kvalita speciálně ženské nejvyšší soutěže, to jsou základy, bez kterých nelze řešit dostatečný počet disponibilních hráčů nebo hráček, ze kterých pak po náležité přípravě trenéři můžou vybrat těch 12.

Rozhodčí - přiznávám, že jsem na jejich výkony byl hodně zvědavý. Úroveň byla vyšší, než na HME, ale i tak byly některé jejich verdikty přinejmenším "zvláštní". Docela jsem obdivoval trenéry i hráče, že to psychicky zvládali. Oceňoval jsem ale, že pouštěli rychlé rozehrání v situacích, kdy míček byl blíž k vlastní brance, než byl přestupek. To bylo ta rychlá a razantní rozehrávka, která hru nesmírně zrychlovala.

Ostatní týmy: Írán u mužů potvrdil svůj postupný růst, pozitivně překvapily ženy Ukrajiny. Bělorusko dokázalo, že s ním je potřeba počítat v každém turnaji. Více jsem čekal od obou polských týmů. V optimální pohodě rozhodně nebyly.

Závěr: český hokej udržel své postavení v elitě, ale pozor! Svět jde neustále nahoru, a tak se klidně může stát, že na dalším HMS již bude míchat pořadím i např. Namíbie u žen. Jak na tom bude český hokej, to záleží jen na něm.

Sním? Aneb po HME a před MS

V posledních deseti dnech proběhly HME mužů a žen, za dva týdny bude těsně před Mistrovstvím světa v Berlíně. Co bylo možno vidět?

Nebudu zde hodnotit výkony týmů. Spíše bych chtěl popsat, co bylo možno vidět, kam se halový hokej ubírá.

V posledních letech ovlivnily hru dvě skutečnosti:
a) přechod na systém 4:4
b) pokládání holí

Přechod na systém 4:4 (i když jeho záměrem bylo i zatraktivnění hry pro diváky) měl za následek, že se všechny týmy naučily defenzívě, které já říkám "jako házená". Okamžitý návrat do bloku těsně před vlastním kruhem byl z pohledu účinnosti jednoznačným přínosem pro dosažení žádoucích výsledků v zápasech. Měl ale za následek i něco, co až takovým přínosem nebylo - neatraktivnost hry. To i podle mne byl hlavní důvod návratu k systému 5:5.

Pokládání holí se ukazuje jako další prvek, který vede k neatraktivnosti hry. Různé posouvání míčku mezi položenými holemi, kdy se vlastně nic neděje, to je něco, co rozhodně ničemu neprospívá. A že takovýchto situací je v zápase dost. Pokud ještě rozhodčí čeká, je to fakt neatraktivní.

Je tedy nějaká cesta, jak halovému hokeji vrátit jeho atraktivitu?
Jednu cestu ukázaly Holanďanky. Provádění mezihry v plné rychlosti (pochopitelně i s míčkem) + variabilita postavení hráček na hřišti (podepřená neustálým pohybem). Určitě je to způsob, jak hru opět učinit atraktivní pro diváky.

Bude to ale stačit?
Obávám se, že ne. I Holanďanky si vylámaly na HME zuby na totální defenzivě Švýcarska. Pokud soupeř neopustí ten blok před kruhem, ten systém "jako házená", bude to prostě málo.

Můj pocit: úspěšnost akcí dle pravidel v dnešním znění hodně závisí na rychlé a razantní rozehrávce. To znamená, rozehrát co nejdříve, než se defenziva soupeře postaví do bloku. Dále, pro rozehrávku dopředu používat v co největší míře techniku zameteného úderu. Na HME žen rozhodčí použití této techniky netrestaly ani jednou. Právě tato technika umožňuje co nejdéle maskovat, kam rozehrávka půjde.
Dalším prvkem útočné hry by měla být alespoň jedna přihrávka z prvního dotyku. A pokud nedojde ke změnám v pravidlech, měli bychom začít využívat blokování soupeře (jako v basketbalu). Někdy stačí zpomalit pohyb soupeře o jediný krok.

Jaký by tedy mohl být další vývoj?
V úvahách může pomoct lední hokej. NHL také před lety řešila klesající atraktivitu hry. Ta vedla k poklesu diváckého zájmu. A to již ohrožovalo přímo ten velký byznys, kterým NHL byla a je. Tak prostě provedly změny (např. zrušili ofsajd na červené čáře, prodloužení zápasů se začalo hrát v menším počtu hráčů). Halový hokej dřív nebo později bude muset projít dalšími změnami. Jakými, to je těžko přesně psát, protože ty změny bude muset udělat světová federace FIH. Ale určitě po nepovedeném pokusu s hrou 4:4 bude vůle po změnách. Hodně řekne i průběh nadcházejícího HMS. Již v době, která předcházela přechodu na hru 4:4, se hodně řešila i varianta se zákazem pokládání holí. A lze předpokládat, že k debatám na toto téma opět dojde. Osobně bych (i pro jednodušší posuzování rozhodčími) zakázal pokládání holí na bekend. Je to ale jen a pouze má idea.

Proč? Jednak je pokládání hole na bekend značně nebezpečné pro hráče za holí, protože ne vždy se stihne hůl položit kolmo. A pokud není kolmo, míček jde automaticky nahoru. A druhým důvodem je situace, že při pokusu o obejití soupeře těsně kolem levé nohy už je tam rukavice soupeře a útočící hráč je trestán. Atraktivita sportu je v značné závislosti na brankových situacích. Když by při zákazu pokládání hole na bekend musel bránící hráč situaci oběhnout (dostat se do situace, že bude moct položit hůl na forhend), rozhodně by bylo více místa pro centrování od mantinelu před branku.
Ale uvidíme.

A ještě jeden drobný námět: rozhodčí dost bazírují na rozehrávce v místě přestupku. A většinou tomu předchází posouvání míčku po ploše. Přimlouval bych se, aby bylo možno rozehrát nejenom na místě přestupku, ale i na místě, které je blíž k brance rozehrávajícího týmu (pochopitelně při zachování pozice stejně jako při VR - to jest ne posun po šířce hřiště). Důvod: dost často by bylo možno provést rychlou rozehrávku, než se defenzivní zóna soupeře postaví.

Co se týká českých týmů. Postupná obměna kádrů se dala očekávat a rovněž lze očekávat v nejbližších letech i její pokračování. A tady lze trochu predikovat vývoj.

Dovolím si tvrdit, že nemáme v záloze dalších 5-7 hráčů nebo hráček, kteří by byli připraveni nahradit stávají členy reprezentací. Proč tomu tak je, jsem již zde na blogu psal za poslední 3 roky po každé halové sezóně. Nebudu se opakovat, kdo chce, ten si může podstatné najít v příspěvcích "Konec domácí halové sezóny" ze 7.2.2016 a "Halová sezóna - sumarizace" z 22.2.2015. Nevidím potřebu cokoli z toho, co jsem tam psal jakkoli revidovat.

Řešení - také jsem zde na blogu psal o jedné z možností (příspěvek "Perspektiva" z 10.10.2016). Jde o námět pracovat s mladými hráči a hráčkami a učit je hrát halový hokej. A upřesním věk. Začal bych s hráčkami a hráči od 15 let nahoru. Možná si teď někdo řekne, že je to brzo. Jednoduchá odpověď: V roce 2015 vyhrál halovou bundesligu žen Düsseldorf. Hráčkám jeho základní pětky bylo 18 (!!) let. Některé jsme teď mohly vidět na HME žen v týmu Německa, některé již byly na OH v Riu. Takže to jde. Příprava těchto hráčů a hráček by vyžadovala 2 až 3 sezóny. Pak bychom měli rovnocennou náhradu. A zde si dovolím jeden námět pro vedení těchto mladých hráčů a hráček. Viděli jsme, jaký význam má efektivita TR. Máme perfektní střelce, kteří by mohli mládí dát cenné rady. Jak Tomáš Procházka, tak Adéla Lehovcová toho umí hodně.