Co tedy naznačily obě HMS? Kam se může halový hokej ubírat, kterým směrem? Bude to stále atraktivní sport pro diváky?
Začnu od poslední otázky. Mohli jsme vidět jasné ukázky, že halový hokej je a i může být atraktivní sport. Speciálně finálové zápasy (ale nejenom ony!) ukázaly, jak na to. Rychlý pohyb v plném sprintu, dokonalá technika v tomto plném pohybu, to byly prvky, které se divákům musely líbit. Vedly k rychlému přenášení hry a vytváření divácky zajímavých situací před brankami. Při rychlosti rozehrávky, bez zbytečných přihrávek zpět, při snaze prosadit se v situacích 1:1 nebo 2:2 ukazoval halový hokej, proč má budoucnost.
Ve finále žen předvedl německý tým, jak se dá vypořádat i s kvalitou, kterou nesporně Holanďanky mají. Akce Anne Schroder, která vlastně finále svým gólem rozhodla, ta obsahovala všechny prvky, o kterých jsem psal v předešlém odstavci. Navíc německý tým v tomto zápase měl něco navíc, co v předešlých zápasech až tak vidět u něj nebylo. Ta neutuchající víra ve své schopnosti a typická německá houževnatost, podložená neustálým pohybem, se kterou šly Němky za vítězstvím, ta podle mne překvapila i Holanďanky. Nenechaly Holanďankám ani centimetr hřiště, vysokým napadáním eliminovaly silnou zbraň Holandska v podobě trpělivého hledání místa, kudy se dostat k zakončení. Navíc "hvězdy" německého týmu ve finále daly všechny své schopnosti ve prospěch týmu. Já osobně si budu dlouho pamatovat výkon hráčky Alsteru Hamburk Lisy Altenburg. Podle mne vyhrály Němky zaslouženě.
Finále můžu již bylo o něčem jiném. Hráči Německa předváděli totéž, co jejich kolegyně, ale něco tam chybělo. Mne tam chyběla ta zarputilost a hlavně, postrádal jsem kreativitu. Rakousko odehrálo i finále svým způsobem hry, který se dal očekávat. Nebyl to tak atraktivní hokej v jeho podání, ale v tomto případě účel světil prostředky. A ono to stačilo. Německo si toto finále prohrálo samo. Tím ale rozhodně nechci snižovat výkon Rakouska.
Naše týmy nechci hodnotit, v Berlíně jsem nebyl a na internetu nebylo možné vidět všechny zápasy. Tím, že oba týmy skončily na 5. až 8. místě vlastně dosáhly maxima. Na to, aby mohl přemýšlet o vyšších cílech, musí český hokej pracovat doma. Příprava na halu v klubech, tím pádem i kvalita speciálně ženské nejvyšší soutěže, to jsou základy, bez kterých nelze řešit dostatečný počet disponibilních hráčů nebo hráček, ze kterých pak po náležité přípravě trenéři můžou vybrat těch 12.
Rozhodčí - přiznávám, že jsem na jejich výkony byl hodně zvědavý. Úroveň byla vyšší, než na HME, ale i tak byly některé jejich verdikty přinejmenším "zvláštní". Docela jsem obdivoval trenéry i hráče, že to psychicky zvládali. Oceňoval jsem ale, že pouštěli rychlé rozehrání v situacích, kdy míček byl blíž k vlastní brance, než byl přestupek. To bylo ta rychlá a razantní rozehrávka, která hru nesmírně zrychlovala.
Ostatní týmy: Írán u mužů potvrdil svůj postupný růst, pozitivně překvapily ženy Ukrajiny. Bělorusko dokázalo, že s ním je potřeba počítat v každém turnaji. Více jsem čekal od obou polských týmů. V optimální pohodě rozhodně nebyly.
Závěr: český hokej udržel své postavení v elitě, ale pozor! Svět jde neustále nahoru, a tak se klidně může stát, že na dalším HMS již bude míchat pořadím i např. Namíbie u žen. Jak na tom bude český hokej, to záleží jen na něm.
Žádné komentáře:
Okomentovat