Otevřený dopis Dušana Hrazdíry

Před nějakým časem byl na webu ČSPH zveřejněn otevřený dopis Dušana Hrazdíry. Bez toho, abych se poptával na názory členů hnutí jsem některé názory slyšel. A chci k problematice napsat svůj názor.

Půjdu po jednotlivých bodech Dušanova dopisu:

1. rozhodčí v dresu: plně souhlasím, že by rozhodčí jakékoli soutěže nebo dětského turnaje měl být oblečen tak, aby bylo jasné všem účastníkům (včetně diváků), kdo je rozhodčí. Jednoznačně by to zvýšilo význam zápasu. Podle informací, které mám, Český svaz pozemního hokeje tuto problematiku řešil a kluby dostaly trika pro rozhodčí. Je tedy jenom na klubech, aby toto fungovalo. Jenom tak na okraj. Nemáme neustále problém s vystupováním hráčů / hráček vůči rozhodčím? Nemůžeme začít s budováním respektu k rozhodčím již u dětí?

2. vztah trenér - rozhodčí: u trenérů, stejně jako u hráčů, v zápasech emoce pracují. A tak nepokládám za nijak dehonestující, když trenér občas dá svůj názor najevo nahlas. Jenom v takových případech je žádoucí zachovat formu - již jenom volbou slov a intenzitou hlasitosti projevu lze předejít mnoha konfliktním situacím. V žádném případě by nemělo docházet k urážení rozhodčích ani k opakovaným projevům. Můj názor je, že rozhodčí by si neměli nechat líbit projevy "za hranou" a po předcházejícím upozornění i trestat. Na druhou stranu nabádám rozhodčí, aby na projevy z lavičky nikdy nereagovali "výměnou názorů". To je cesta do pekel. Pokud chtějí zasáhnout, je od toho kapitán týmu a přes něj lze tlumočit jakoukoli výstrahu.
A pamatuji nějaký počet rozhodčích, kteří skončili jenom proto, že již neměli potřebu se nechat urážet. Možná i toto je jeden z důvodů, že máme tolik rozhodčích, kolik máme.
Na druhou stranu uznávám, že i rozhodčí je jenom člověk a také mu zápas nemusí vyjít podle představ jeho i obou týmů. Je jednoznačně ale špatné, pokud rozhodčí udělá stejnou chybu v několika zápasech. Tady by měla nastoupit vzájemná komunikace rozhodčích v zápasech i mimo nich a nebát se s druhým rozhodčím poradit.
Co z mého pohledu zaslouží ocenění je, že nepamatuji případ, kdy by rozhodčí komentoval chyby hráčů způsobem, jak někdy hráči (trenéři) komentují chybu rozhodčího.

3. Metodika pravidel: z mého pohledu je to, co Dušan v tomto bode napsal úplně přirozené a mělo by to být samozřejmostí.

4. Metodika soutěží: to je hodně spletitá problematika. Existují řády, ale existují i zájmy klubů. V demokracii by měla rozhodovat většina, ale ještě před učiněním rozhodnutí nemůže přeci být na škodu si vyslechnout argumenty toho, kdo volá po změně. Budu teď volně citovat Voltaira: Nesouhlasím s Vámi, ale udělám vše, abyste svůj názor mohl prezentovat."

5. Metodika trenérů: tady zazněl jeden názor, kterému já osobně přikládám velkou váhu. Jde o zapojení rodičů. Náš sport se z mého pohledu příliš "zapouzdřil" do sebe a vlastně ani nemá zájem zapojit rodiče. Můžeme touto cestou pokračovat, ale tak jako potřebujeme "novou krev" u dětí, tak ji potřebujeme i u funkcionářů. Když tak nebudeme činit, lze budoucnost odhadnout s poměrně přesnou pravděpodobností.

6. + 7. Metodika + Efektivita turnajů: více k tomu u dalšího bodu

8. Ničíme sami sebe: tento bod osobně považuji za klíčový a nejvíce alarmující. Český pozemní hokej skutečně nenápadně, ale vytrvale jde po cestě "ve všem TOP". Je to cesta, která bere vážně jenom jedince, kteří jsou úspěšní (ať jako hráči, tak jako trenéři). A pak se jako červená nit táhne vším "nemáme na takovou nebo takovou aktivitu lidi". Bodejť bychom je měli, když s rodiči nepracujeme (kolik týmů v klubech nemá ani vedoucí) a hráčům, kteří se neprosadili do špičky, těm nemáme co nabídnout jako alternativu. Výsledek: prostě odejdou.
Dušan nabízí alternativu: rekreační nebo volnočasový sport. Zde malá odbočka: proč asi jsou v současnosti v dotacích a grantech programy určené na sportování neregistrovaných nebo pro volnočasové sportovní aktivity? Není to tak, že to již je obecně nastavená aktivita státu? A my se budeme tvářit, že to není pro nás?

Celkově k dopisu Dušana: mne se líbí. Pojmenoval několik aktivit, které by šlo dělat. Pokud zapadne, je to také volba. Budu se opakovat: Svoboda je právo nést následky svých rozhodnutí.

A za sebe přidám ještě jeden námět: nebylo by vhodné, aby se problematice rekreačního nebo volnočasového sportu věnovaly oblasti a kluby v oblastech? Tam je přeci největší přehled, co by lidi přivítali?

A jeden argument na okraj: i H. Wein ve svém Modelu rozvoje má kapitolu, kde vychází z motta "Nechte děti, ať si samy určují pravidla hry".

Zastavil se čas?

V našem sportu se tedy dějí věci... a já si myslím, že správné.

Tak jsem za poslední dny viděl tři zápasy nejvyšší soutěže žen. Jedna věc mne zaujala. Při sledování složení týmů mi to připadalo, že se asi čas zastavil. Co mám na mysli?

Jde o jev, který si zaslouží ocenění. V kádrech týmů se opět objevují starší hráčky, které by se klidně již mohly chodit jenom koukat. Jde o hráčky, které dosahovaly vrchol své výkonnosti před 10 až 15 lety. A stále mají co ukázat. V Hostivaři je to trojice Kučerová, Staňková, Brtvová, které tvoří osu jinak hodně mladého týmu, v týmu Bohemians je stále oporou Borská.

Samostatnou kapitolou v tomto dějství je B tým žen Slavie. Hráčky, které tvořily základ klubového prvního týmu před 15 lety. Na rozdíl od svých tehdejších protihráček se pozemnímu hokeji věnují i teď a rozhodně netvoří kompars soutěže. Většina z nich odehrála mnoho zápasů i za reprezentaci ČR. Nebudu jmenovat, protože bych na některou mohl zapomenout a nebylo by to fér. Dnes mají hráčky kádru tohoto týmu přes 20 dětí a přesto si najdou čas a hrají. Ony si to dokonce užívají! A asi to není špatný příklad, protože pro podzimní část tým posílily další zkušené hráčky, konkrétně Karolína Kříženecká a Klára Poloprutská.

Takže se mi nedivte, když jsem nazval tento příspěvek tak, jak jsem jej nazval.

Jenom ve mne trošku hlodá jedna otázka: Bude se podobná situace opakovat i za dalších 10 - 15 let? Nebylo by to špatné.