Trenéři reprezentací a práce s reprezentací - I. část

Výsledky reprezentací jsou nejlepší marketingový produkt, který český pozemní hokej má!

Žádný klubový úspěch se jim nevyrovná.

Poznámka na úvod: v dalším textu pracuji s pojmem „hráč“. Pochopitelně se ale jedná i o „hráčky“.

Tento příspěvek pojednává o problematice práce trenérů reprezentací a také o okolí, které jejich práci přímo limituje.

Funkce trenéra u reprezentací pozemního hokeje v České republice je docela „zvláštní“ post. Na jednu stranu všichni „víme“, jak by měl svou práci dělat a co dělá špatně, na druhou stranu je trenér reprezentace ve své práci i značně limitován svým okolím. Co tím myslím? Těch limitujících prvků, i když to tak většinou zvenku nevypadá, je docela dost. Jenom je potřeba je dát vedle sebe. Zkusím tedy vyjmenovat některé:

    1.  Finanční strop, který má trenér na přípravu a na akci

    2.  Kvalita (i kvantita) hráčského kádru, který právě v dané kategorii český hokej má

    3. Kvalita spolupracovníků

    4. Soubor poznatků o soupeřích

    5. Dlouhodobost práce trenéra

    6.  Spolupráce klubů

    7. Spolupráce hráčů

Výše uvedenou sedmičku limitů v dalším textu rozeberu podrobněji:

      1. Finanční strop: Je jasné, že trenér má pro svou práci s týmem k dispozici určitý rozpočet dle možností svazu. Je také jasné, že by bylo světlou výjimkou, pokud by trenér se svým rozpočtem byl spokojený. Jenomže nikdy se nedá říct, že i kdyby byl rozpočet porovnatelný s dalším reprezentačním týmem, že je rozpočet pro potřeby týmu vyhovující. Potřeby financí ve značné míře určují náklady na vlastní cílovou akci. To je vlastně první omezení pro trenéra poté, co se dozví finanční strop svého týmu. Na prostředky na cílovou akci se většinou moc sáhnout nedá. Lze sice celkové náklady cílové akce omezit v nákladech na dopravu, na ubytování, na počet dní akce (hlavně krácením počtu dní pobytu v místě akce před jejím zahájením), v počtu hráčů, které trenér na akci vezme a totéž v počtu osob realizačního týmu.   Blíže se na některá tato omezení podívám za chvíli v dalším textu. To, co zůstane, to tvoří finanční zdroje na přípravu na cílovou akci. Jak lze s těmito prostředky pracovat, to bude popsáno v dalším bodě.

    2. Hráčský kádr: Zdánlivě se nijak výrazně nepodílí na čerpání finančních zdrojů, ale tento pohled je velice zrádný. Co tedy zde hraje roli?

   a.       Pokud má trenér k dispozici dostatečně široký kádr zkušených hráčů a tito hráči jsou i na žádoucí kondiční úrovni, je to pro trenéra ideální stav pro zahájení přípravy. Pak se může věnovat jenom tomu, aby pracoval pouze s týmem a nemusel se věnovat práci s jednotlivcem. Může zaměřit přípravu na nácvik zvoleného systému hry a na nácvik řešení konkrétních herních situací. Nijak zvlášť pak trenér nepotřebuje herní přípravu, protože nácvik může dělat v tréninku týmu. Mnohokrát jsem zažil názor, že trénink reprezentace nebyl dobrý, protože se hráči moc nezpotili. Jenomže tréninky reprezentace ani nejsou vždy o tom (ani by být neměly), aby doháněly nedostatky, které si hráči přinesou z klubů. A právě alternativa tohoto bodu je ten výjimečný případ, kdy trenér může své hráče „zpotit“. Tato alternativa automaticky vyžaduje menší finanční náklady. Takovouto situaci již léta charakterizuji tak, že trenér je v postavení dirigenta orchestru. Má k dispozici kvalitní jedince a musí z nich udělat orchestr.

   b.      Pokud ale neplatí to, co je psáno v bodě a., tak trenér buďto nemá dostatek zkušených hráčů nebo hráči nejsou na požadované kondiční úrovni (a často bohužel i herní), a pak stojí trenér před prvním zásadním dilematem. Co upřednostnit? Ať chce nebo nechce, musí upřednostnit zapracování nových hráčů. Pak se musí více orientovat na herní přípravu než na nácvik v tréninku. S kondiční připraveností hráčů již moc neudělá a tak se musí smířit, že musí zvolit takový herní systém, který nebude na hráče příliš kondičně náročný. A tak je trenér v situaci, že musí udělat první kompromis. Nebude moct s týmem hrát to, co by chtěl, ale to, na co jeho hráči mají. Takže nemá orchestr, má jedince, se kterými chce zahrát alespoň jednu skladbu, na které se sólisté s ním shodnou a hlediště bude vědět, jakou skladbu hrají. Je svým způsobem absurdní, že tato alternativa bude finančně náročnější, protože náklady na herní přípravu obnáší žádoucí mezinárodní kontakty.

      3. Kvalita spolupracovníků:  Teď může zaznít výhrada, že spolupracovníky si trenér může vybrat sám, že mu do výběru nikdo nemluví. To by měla být vždy pravda. Ale je zde potřeba i zmínit jeden zásadní fakt. Trenér vybírá z toho, co máme v hnutí. A to je již větší problém, než se na první pohled zdá. S klidným svědomím zde tvrdím, že český hokej dostatek připravených spolupracovníků nemá a i k těm, které má se s oblibou chová slušně řečeno „zvláštně“.  Stačí se podívat několik let zpět, jak končili trenéři u reprezentací. O jaké spolupracovníky jde? Dobrý tým, kterému u nás říkáme realizační tým, by se měl skládat z těchto osob:

   a.       Asistent trenéra – jeho role není tak malá, jak občas lze slyšet. Mimo toho, že musí hlavnímu trenérovi „krýt záda“ (musí mít stejné názory jako hlavní trenér a nikdy nesmí jít proti němu), musí mít jasně definované úkoly. Mezi ně by bezpodmínečně mělo patřit střídání hráčů v zápasech.

   b.      Trenér brankářů – hodně podceňovaný post. Jeho náplní by mimo jiné mělo být nejenom zajištění přípravy brankářů, ale i poskytování informací hlavnímu trenérovi o práci brankářů soupeřů, o jejich silných stránkách, ale i o těch slabších.

   c.       Kondiční trenér – zde si myslím, že ani není potřeba se moc rozepisovat.  Jednoznačně jde také o podceňovaný post, přitom kondiční úroveň připravenosti našich hráčů je jednou z největších slabin českého pozemního hokeje.

   d.      Videotechnik - (v ideálním případě i videoanalytik). Toto je dnes alfa i omega úspěchu. A opět v našich týmech je tato funkce stále podceňovaná. Tento člověk by měl dokázat nejenom natočit zápas a v patřičném software jej nastřihat do žádoucích sekvencí. Měl by také být tím, kdo na základě zadání hlavního trenéra zajistí záznamy zápasů soupeře, připraví sekvence, které ukáží možná řešení požadovaných situací a v případě potřeby je zpracuje do podoby, kterou lze dát hráčům podle jejich postů na hřišti k samostudiu. 

   e.      Lékař – není potřeba komentovat. Zde snad jenom jeden poznatek. Lékař by měl být vždy tou osobou, která rozhodne, zda hráč v zápase nastoupí nebo ne.

   f.        Masér – opět jasný post a opět jeden poznatek navíc. Tento člen realizačního týmu má přístup k mnoha zásadním informacím od hráčů a může výrazně ovlivnit „ducha“ týmu. Musí být natolik vyspělý, že dokáže zvážit, které informace předá hlavnímu trenérovi a které u něj zůstanou.

   g.       Manažer týmu – další jasný post. Jeho úkolem je plně zbavit hlavního trenéra řešení organizačních záležitostí.

Poznámka: výše uvedené osoby nemusí nutně být vždy na každé akci. Finanční strop týmu stále existuje. Co by ale mělo platit je, že na akcích v ČR by realizační tým měl fungovat v plném složení. Kolik osob a které vyjedou do zahraničí je na rozhodnutí hlavního trenéra. Tady tedy hlavní trenér musí udělat další kompromis.

     4. Soubor poznatků o soupeřích: Budování databáze informací o soupeřích i konkrétních jedincích je nesmírně důležitou záležitostí. Jednoznačně se na tomto procesu musí podílet všechny osoby, které pracují na postu videotechnika (videoanalytika) u všech reprezentací. Jednak tím lze zajistit odborný růst každého jedince, protože díky vzájemné komunikaci se naučí, co jsou podstatné věci, kterých si bude i on příště všímat, jednak tímto postupem bude vytvořen tým, který je pak schopen zpracovat podklady pro vyhledání požadovaných řešení ze strany hlavních trenérů. Pochopitelně tento tým bude také něco stát v nákladech, protože musí být schopen na základě konkrétního zadání hlavního trenéra i vyjet na sledování soupeře a zajistit potřebné informace. Nelze se spoléhat jenom na to, co zjistíme o soupeřích až na vlastní akci. V tomto segmentu jsem vždy viděl a vidím největší potenciál využití spolupráce svazu s Chrisem Faustem.

    5. Dlouhodobost práce trenéra: Trenér by měl při převzetí funkce reprezentačního trenéra vědět, na jaké období se s jeho prací počítá. Více se tomuto bodu budu věnovat v dalším textu.

Trenér by měl ale splňovat určitá kritéria. Jaká, to je věcí požadavků svazu. Za sebe si dovolím dvě:

   a.       Trenér reprezentace musí být vítězný typ, musí umět vyhrávat. Přednost by měli dostávat osobnosti, které chtějí vyhrávat, volí si vítězné typy hráčů i ofenzivní taktiku. Obavy z toho, abychom neprohráli, ty jsou na místě. Ale hrát na neprohru je podle mne prostě v reprezentaci – a speciálně u mládeže -  luxus. Jednak to odporuje naší mentalitě, jednak je to pro mladé hráče špatné z hlediska jejich herní odvahy v pozdějších letech. K obraně není potřeba genialita, postačí bdělost¹. Výsledkem je pak stav, že hráč se bojí zariskovat, aby neztratil míček. Ale zápasy vyrovnaných soupeřů nakonec rozhoduje individuální kvalita. A ta s odvahou volit nečekaná řešení úzce souvisí. A když se prohraje? Prohra je silnější učitel než vítězství.

   b.      Jazykové znalosti alespoň na úrovni základní konverzace v angličtině. Z vlastní zkušenosti vím, že konverzace s trenérem soupeře přináší neuvěřitelné benefity. Lze domlouvat vzájemné kontakty, výměnu poznatků atd.

Z výše uvedeného je vidět, že jde u hlavního trenéra o skutečně náročný post a že pro úspěšné fungování realizačního týmu je potřebná kvantita (lidi, kteří jsou schopni splnit výše uvedené požadavky) i kvalita (spolupracovníci dostatečně odborně na výši). Výše jsem napsal, že český pozemní hokej nemá k dispozici ani kvalitu ani kvantitu. Co s tím?

O možnosti řešení bude další pokračování. Věřím, že budu schopen jej do zítra napsat.