Výsledky reprezentací jsou nejlepší marketingový produkt, který český
pozemní hokej má!
Žádný klubový úspěch se jim nevyrovná.
Tento příspěvek je prvním pokračováním příspěvku o problematice práce
trenérů reprezentací a také o okolí, které jejich práci přímo limituje.
První část příspěvku na toto téma jsem zakončil otázkou: Co s tím? Netrvám na tom, že nemůžou
existovat i jiná řešení než je to, které popisuji dále. Trvám ale na konstatování,
že nevím o tom, že by se o nějakém řešení vedla diskuse. A postup ad hoc za
řešení rozhodně nepovažuji.
Já vidím jediné
řešení. Neobjevovat nic, co již bylo objeveno a konečně převzít model,
který již dlouhodobě funguje v Německu. Princip je jednoduchý: hlavní trenér věkově mladšího týmu je
asistentem trenéra u věkově staršího týmu. Je to zdánlivě jednoduché
řešení, ale v našich podmínkách vyžaduje skoncovat s experimenty,
jmenovat (na delší období) hlavní trenéry U16, U18, U21 a u dospělých. Následně
začít pracovat na společných pravidlech spolupráce těchto osob, svazu, ale
také klubů a hráčů. Tato pravidla by měla obsahovat alespoň tyto
neporušitelné dohody:
1. Minimálně tito trenéři (ale klidně i další) by
měli absolvovat kontinuální školení
z herních systémů, z řešení herních situací, zvládání strategie i taktiky
řízení zápasů. V tomto školícím procesu neváhat s využíváním poznatků
z fotbalu. Není jediný důvod si nepřiznat, že fotbal je prostě
v metodice úplně někde jinde a udělat vše pro navázání spolupráce
s metodickým úsekem fotbalu. Pro pochybovače správnosti i nutnosti této
cesty pár dotazů:
a.
Proč si myslíte, že trenér fotbalové
reprezentace Německa Joachim Löw měl ve svém realizačním týmu na MS
v Brazílii několik osob, kterých mateřským sportem je pozemní hokej?
b.
Proč si myslíte, že dlouholetý trenér
reprezentací Německa v pozemním hokeji (a veleúspěšný trenér) Bernhard
Peters našel uplatnění v bundesligovém fotbalovém klubu?
Komentář: již slyším, že jsem výše napsal, že bychom se měli
učit metodice u fotbalu a pak píšu, jak se u fotbalu prosadili osobnosti
z PH. Až se dostaneme tak daleko jako v Německu, to určitě potrvá
hezkých pár let. Ale ta spolupráce PH + fotbal, ta funguje v Německu, tak
se nebojme začít v obrácené pozici.
2. Vzhledem k investicím, které svaz do
reprezentačních trenérů díky bodu 1. vloží, bylo by výhodné, pokud by trenér mladšího týmu (a asistent
u staršího týmu) převzal vedení
staršího týmu poté, co hlavní trenér nebude pokračovat v práci.
Jako optimální vidím dobu vedení týmu hlavním trenérem na 4 roky, minimálně ale
na 2 roky.
3. Vážit
si práce trenérů u reprezentací: Trenéři musí mít jasné zadání svazu,
co se od nich očekává (cíl). To zadání musí respektovat situaci v hnutí a
finanční možnosti, tj. musí být realizovatelné. Ukončit praxi, že trenér skončí
u reprezentace a vlastně ani neví proč. Ukončit praxi, že po skončení práce je
trenér fakticky dehonestován a postaven do pozice „nežádoucí“ osoby. Příkladů
za posledních pár let by se bohužel našlo dost. Spatra bych dokázal vyjmenovat
minimálně 5 jmen. Zavést praxi, že trenérovi bude po skončení jeho práce
veřejně poděkováno.
4. Ukončit praxi a nedovolit její znovu opakování v problematice kondiční přípravy,
kdy hráči dostanou parametry požadované kondiční připravenosti s tím, že
kdo je nenaplní, ten na akci nepojede. Moc dobře všichni víme, jak takovéto
pokusy dopadly. Byl to vždy trenér, který musel couvnout, protože by často
nejel na akci s dostatečným počtem hráčů. Jaké to ve finále musí být
ponížení pro trenéra, to snad ani psát nemusím (a může si za to sám!).
5. Svaz by měl vypsat motivaci pro kluby, které pomůžou reprezentaci
s kondiční přípravou. Tento úkol je bez spolupráce s kluby
neřešitelný a tak je potřeba toto řešení najít. Vím, že v některých klubech
se začali seriózně touto problematikou zabývat a je možné již vidět i první
výsledky této práce. Jenom začínám mít pocit, že celá tato činnost je postavena
na vzdělání a zkušenostech konkrétního kondičního trenéra. Zatím jsem
nezaregistroval, že by docházelo k nějaké výměně poznatků (i neformální).
Tady by měl opět roli sehrát svaz a jeho reprezentační + metodická komise. Musíme mít stále na paměti, že nemůžeme slepě
převzít model kondiční přípravy z atletiky. Opakuji se, ale fotbal, fotbal
+ další kolektivní sporty. Nespoléhejme na to, že nám to prostě vyjde. Naši
předkové říkali: "Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly“. Hledejme odborníky
ne z našeho sportu. Ideálním řešením jsou absolventi FTVS. Výsledkem by
měly být alespoň základy kondiční přípravy ve formě metodického materiálu.
6.
Vypracovat ze strany svazu postup, jakým
způsobem budou předávány nové
poznatky z akcí reprezentací klubovým trenérům. Takto vypracovaný
postup musí být pro reprezentační trenéry závazný a v případě jeho
nesplnění musí být předem známé sankce. Bohužel, příslibů jsme v minulosti
zažili, takže je čas začít je plnit.
7 6. Vyřešit konečně problém efektivity TR. Jedním z možných řešení by mohlo
být, že by v rámci svazu byla vytvořena skupina specialistů, kteří by
vedli nácvik TR bez ohledu na to, o jaký reprezentační tým jde.
Následující bod schválně neuvádím jako součást bodů výše.
Považuji jej za něco, co s činností reprezentací souvisí pouze nepřímo.
Ale jsem přesvědčen, že by neměl zapadnout.
Jde o problematiku rozhodčích. Na většinu akcí bylo
zvykem, že byl zapojen i náš rozhodčí. Nestálo by za to říct včas, který
rozhodčí s týmem pojede a tohoto rozhodčího zapojit do činnosti týmu
alespoň tak, že bude pískat přípravu týmu a udělá hráčům i krátké školení z pravidel?
Jsem hluboce přesvědčen, že by to pomohlo rozhodčím i hráčům a hlavně, vytvořil
by se užší vztah mezi nimi. Jedním z výsledků by určitě bylo, že by
docházelo k menšímu počtu vzájemných sporů v zápasech domácích
soutěží. Proč jsem o tom přesvědčen? No proto, že to tady již jednou bylo a
mělo to přesně ty efekty, o kterých píšu. Nestálo by za zvážení to v nějaké
formě obnovit?
Žádné komentáře:
Okomentovat