V tomto příspěvku se nebudu věnovat konkrétním zápasům. Dokoukal jsem finále MS v ledním hokeji. A znovu jsem si uvědomil, že bychom si i v našem sportu měli i z tohoto šampionátu něco vzít.
Obrovské zklamání sálalo z hráčů Finska po prohraném finále. Je možné diskutovat, zda je to potřeba u těchto profesionálů nebo ne. Ale když se oprostíme od toho typicky našeho "za ty peníze....", tak to zklamání lze pochopit. Prohra v každém zápase, "pokud jsem udělal vše pro výhru, co bylo v mých silách", ta vždy bolí a nese zklamání. Někdy i slzy. Ale i ty jsou pochopitelné.
Každý ve sportu chce vyhrát, v profesionálním i amatérském. V tom amatérském je ta radost po úspěchu fakticky jedinou odměnou hráček i hráčů. Jenom je potřeba mít v sobě nastavenou míru reálnosti svých cílů a přání. V našem sportu nemá cenu si dávat za cíl vyhrát Mistrovství světa nebo Olympijské hry. Na druhou stranu nemá cenu dělat sport, pokud se dopředu smíříme s prohrou.
Musím se teď vrátit k halovým ME mužů a žen v lednu tohoto roku. Muži porazili Holandsko a zavládla obrovská radost. Ženy v klíčovém zápase o záchranu ze sebe vydaly vše a porazily Rakušanky. Myslí si snad někdo, že jeden z těchto našich týmů měl menší radost? Ale i zde, stejně jako v ledním hokeji teď Finové, Holanďané i Rakušanky prožívali smutek.
Ještě přiblížím svůj názor na dalším příkladě. Ženy Hradce Králové v sobotu nečekaně porazily favorita a odvezly si z Hostivaře 3 body. Před pár týdny totéž provedl tým žen Slavie B, když porazil Pragu. Oba vítězné týmy rozhodně nepomýšlí na účast v playoff, ale i tak měly nárok na radost. Pro ně to byl úspěch! Oba poražené týmy mají prostor pro radost před sebou v playoff. Ty zmíněné 2 týmy Hradce a Slavie B si svůj úspěch již zažily.
Vzhledem k počtům diváků na našich zápasech si možná dobře neuvědomujeme, že hrdost fanoušků na svůj tým je také součástí sportovního života. Předvedli to při Poháru žen na Slavii fandové týmů z britských ostrovů. Oni také prožívali radost i smutek. Nezapomínáme někdy na ně?
Vrátím se ještě k rozhodčím. Je skoro nepochopitelné, jak se averze na jejich rozhodnutí přenáší již i mezi diváky. Teď pominu, že často je důvodem jejich kritiky prachobyčejná neznalost pravidel. Chci se ale zastavit u jiného poznatku. Český tým na MS v ledním hokeji na mne udělal velký dojem. Necítím se ale oprávněn jej hodnotit. Jenom ten jeden poznatek: v klíčovém zápase čtvrtfinále Američané vyrovnali s velkou pravděpodobností gólem, kterému předcházel neodpískaný ofsajd. A jaká byla reakce české reprezentace? Žádné scény nenásledovaly. Mysleme na to, až za pár dnů začnou boje playoff a berme i rozhodčí, že jsou součástí zápasů a stejně jako hráči nebo trenéři, i oni mají právo na chybu. Ani rozhodčí nejsou stroje (a i ten stroj se občas pokazí).
Když to dokáží ti profíci, mít tu přirozenou lidskou radost, snad bychom to mohli dokázat také. Jenom nesmíme zapomínat, že radost jednoho je často důvodem k smutku u soupeře.
Žádné komentáře:
Okomentovat