Povánoční téma: finance

Finance jsou evergreenem pozemního hokeje. Je ale situace skutečně tak kritická, jak občas slyším?

Systém financování sportu státem a municipalitou má v ČR svá pravidla. Nedělejme si iluze, že je svou podstatou zaměřen na řešení problematiky financí v pozemním hokeji. Systém je naopak až „lhostejný“ k pozemnímu hokeji. Není ale ani nijak v negativní pozici proti pozemnímu hokeji. Řeší prostě problém financování všech sportů podle stanovených pravidel, bez jakéhokoli, byť jen částečného, zaměření na pozemní hokej.

A jako žádný systém, ani tento není věčný! Je na každém sportu, jak využije podmínek, které existující systém v danou chvíli nabízí.

Často rádi poukazujeme, že nemáme šanci vůči velkým sportům. Role „velikosti“ sportu je podle mne  u nás v PH přeceňována. Ano, stávající systém poskytuje větší zdroje „větším“ sportům. Ale v čem je ten zásadní klíč? Není to náhodou například i v počtech dětí, které daný sport provozují? Nehrají náhodou roli i výsledky daného sportu? A také „popularita“ daného sportu?

Každé rozdělení zdrojů má svá pravidla, podle kterých se provádí. Pozemní hokej nemůže v krátké době ovlivnit všechna pravidla. Pokud ale nechce jenom neustále lkát, musí začít aktivně ovlivňovat ve svůj prospěch tato pravidla v kvantitativním i kvalitativním měřítku. A u všech třech výše uvedených to pro PH není nemožné. Mám zde ale jednu provokující myšlenku: ostrakizujte každého našeho člena, který pronese, že jsme malý sport!

Jako další, až neomluvitelný, prohřešek vidím situace, kdy nečerpáme ani ty zdroje, ke kterým se reálně lze dostat. Ano, mám na mysli granty.

Náš přístup k potenciálním zdrojům je neustále „ad hoc“. Které naše spolky mají vypracovanou aktivní politiku pro dosažení na zdroje? Není to náhodou tak, že se vždy zdroje začnou hledat, až přijde krizová situace? Jenomže v takovémto období je skoro vždy již málo času na vypracování kvalitních podkladů pro žádosti o granty nebo nabídky pro potenciální sponzory. A na oslovení potenciálních sponzorů již čas není vůbec. Výsledek? Takto vynaložená energie končí minimálním úspěchem a tak dostáváme další argument pro konstatování, že to vlastně nejde. A kruh se uzavírá.

Není náhodou konečně čas na základní otázku? Ta otázka je jednoduchá – „nejde to jinak?“. Když opustíme svůj píseček, zjistíme, že cest je rozhodně více. A možná pro někoho i překvapivě zjistíme, že i členy pozemního hokeje byly popsány tyto jiné cesty. Stačí se podívat na web!

Je zvláštní, že na některých úsecích uznáváme potřebu odbornosti (trenér bez potřebného vzdělání a zkušeností přeci ne), ale u sponzoringu převládá pocit, že stačí přeci chtít. Ano, chtít je základ, ale musí k tomu být i vytrvalost a odbornost.

První a i nejlevnější krok je zkvalitňování webu spolku. Podceňují to všichni. Stalo se módou „přísahat“ na různé sociální sítě. Ale ty nahrazují drbárny, pro žádného potenciálního partnera nejsou zajímavé. Nemusíme na nich (webech) pracovat, pak ale další kroky jsou skoro bez šancí.

Dalším krokem musí být vyjasnění spolkové politiky pro tuto sféru. Co je tím myšleno? Představme si situaci, že se nás agentura, zabývající se problematikou sponzoringu zeptá: „co tedy chcete, jaké jsou vaše cíle?“. Pokud bude odpověď znít „no přeci co nejvíce peněz“, co si myslíte, že bude následovat?

Spolek musí mít jasno, čeho chce v určitém časovém období dosáhnout a ve kterých oblastech svého spolkového života. Například zda se chce zaměřit na rozšiřování členské základny dětí, nebo na okamžité výsledky dospělých, nebo na postupnou rekonstrukci svého zázemí atd. Prostě to zprofanované slovo „PLÁN“.  

Následně k plánu musí být vypracovány rozpočty, které zaručí dosažení cílů z plánu a musí být zvoleny cesty pro získání potřebných financí (granty, sponzoři, pronájmy areálu atd.). Pak teprve přijdou na řadu nabídky věcného plnění pro sponzory, které může spolek nabídnout. A když v této chvíli zjistíme, že toho potřebujeme víc, než jsme schopni spolufinancovat, musí přijít na řadu priority (co teď, co za rok, co za více let). Až když je toto vypracováno, lze se vydat „do ulic J“.  

Není účelem toho příspěvku ani kritizovat, ani jeho negativní vyznění. Již před rokem jsem zde na blogu psal, že vidím jednoznačně pokrok v klubové úrovni. Tento rok mne v tom ještě utvrdil. 

Pražské kluby se dokázaly opět domluvit a formulovat kritéria pro podání žádosti o grant z MHMP. A šly ještě dál. Jejich domluva vyústila v společné ustavení Pražského svazu pozemního hokeje.  Za jeden z cílů PSPH považuje i šíření informací o možnostech, které pro sport dotační a grantová politika nabízí.

Na závěr jeden můj osobní názor: po „chudých“ letech v ekonomice republiky podle všeho byl rok 2015 prvním, kdy se situace obrací. Kdy je snadnější hledat partnery, než v době růstu ekonomiky?